Dne 6. května 2008 se dožívá významného životního jubilea,

80. narozenin,

náš dlouholetý předseda klubu, aktivní úspěšný chovatel,

uznávaný mezinárodní rozhodčí,

nyní čestný člen a čestný předseda KCHND,

pan Ladislav Langmajer.

Přejeme srdečně pevné zdraví, mnoho osobní spokojenosti, štěstí

a ještě mnoho dalších let, strávených mezi námi…

Při této příležitosti vznikl i následující rozhovor:

Vážený pane Langmajere, Vaši nejbližší přátelé z řad chovatelů německých dog a členů klubu Vám jistě budou chtít a také budou mít možnost Vám poblahopřát k nadcházejícím 80. narozeninám osobně, nicméně dovoluji si Vám již dnes tlumočit upřímné pozdravy všech členů Klubu chovatelů německých dog a jejich blízkých. Této vzácné příležitosti bych moc rád využil k tomu, abych Vás požádal o krátký rozhovor, který by Vaši osobu blíže představil především těm mladším a současně těm z nás, kteří se chovem německých dog a děním v našem klubu zabývají kratší čas a neměli tudíž možnost, prožít vedle Vás ta dlouhá léta, kdy jste byl nejen předsedou klubu, ale zejména aktivním nadšeným chovatelem i uznávaným mezinárodním rozhodčím pro posuzování exteriéru.

Nyní mi již dovolte položit několik zvědavých otázek:

Jak vzpomínáte na svoje první setkání s německou dogou, čím Vás zaujala a kdy to přibližně bylo? Zároveň s tím i na to, jak dlouho poté trvalo, nežli jste měl takového krásného přítele po svém boku?

Jelikož jsem vyrůstal a své dětství prožíval s rodinou na samotě v Merklíně, odjakživa si vybavuji, že bylo nutností zabezpečit ochranu domu a jeho okolí, tím spíše, že v předválečném období a během války se mnohdy kradlo vše, co bylo k jídlu, tedy kupříkladu slepice. Z těchto důvodů vždycky u nás byli dva velcí psi, ať už to byla německá doga, bernardýn či novofundlandský pes. Vždy jsem tak nějak přirozeně předpokládal, že jakmile budu mít vlastní možnosti k držení a chovu tak velkého a náročného plemene, „vyhraje“ určitě německá doga.

První vlastní dogu vzpomínám přibližně počátkem 60. let, kterou jsem získal do svého držení jako dospělou, byl to skvrnitý pes, tedy harlekýn. Ačkoli tento ještě nebyl chovným a neprošel tehdejší bonitací, prožili jsme spolu na Střížově mnohé krásné chvíle. To již jsem měl v hlavě utkvělou myšlenku, že i dalším mým přítelem a společníkem bude doga, tentokrát již s jasným cílem chovného jedince. Díky pomoci a podpoře svého výborného přítele, již tehdy aktivního chovatele německých dog, Josefa Hodana, jsem měl jistý přehled o chovatelském dění u nás. Víceméně náhoda mne ovšem přivedla k tomu, že jsem svým způsobem dopomohl k záchraně jednoho z nejkrásnějších skvrnitých psů u nás před hrozícím utracením. Jmenoval se DURAN a výrazně promluvil i do chovu.

Na které chovatele vzpomínáte nejraději a s největší úctou a vděčností, nejprve prosím z těch, kteří Vám pomohli nejvýznamnější měrou ve Vašich chovatelských začátcích?

Tak zcela jistě musím znovu zmínit Pepu Hodana, dodnes blízkého kamaráda, stále ještě vykonávajícího funkci ústředního poradce chovu v našem klubu. Poměrně brzy se k nám přidali i bratři Krsovi, tato naše čtveřice chovala po dlouhá léta v Přešticích německé dogy a vlastně velká část z nás, kromě mne tedy, stále ještě chová. Nesmím ovšem zapomenout hlavně na skvělého člověka, chovatele i předsedu klubu, Karla Měchurku, jehož chovatelská stanice „z Podlipan“ měla tehdy velmi úspěšné odchovy.

Připomeňte, prosím, největší chovatelské úspěchy Vaší stanice a jmenujte alespoň některé nejúspěšnější odchované jedince. Tím bychom se mohli dostat i k tomu, z jakého důvodu a proč byl Vašemu srdci nejbližší barevný ráz skvrnitých a černých… Sám pamatuji z vlastních prvních zkušeností a svých začátků koncem 80. a na počátku 90. let velkého, krásného černého psa Ajk Velan.

Původní název mé chovatelské stanice zněl „Lala“, není asi těžké odhalit, že vznikl z počátečních slabik mého celého jména. Ovšem po asi dvou letech došlo v rámci přechodu k mezinárodně chráněným názvům stanic k situaci, kdy jsem byl nucen název změnit. Od té doby byla známa stanice „Velan“, napovím jen těm méně znalým, že mojí manželkou je Věra.

Největším a nepřekonaným úspěchem bylo vítězství mého skvrnitého psa na světové výstavě v Innsbrucku roku 1976, silně byl tento zážitek umocněn tím, že šlo o jedince z vlastního chovu, jménem IKE Velan. Posuzoval švýcarský rozhodčí, pan Nauer, psa předváděla moje manželka a jakmile bylo jasné, jak vše dopadlo, popadl mne Václav Krs do své náruče a doslova se mnou tancoval radostí. Ty sám již pamatuješ černého pejska, jehož majitelem byl pan Krofta, šlo o dogu jménem AJK Velan, mimo jiné se umístil na druhém místě na světové výstavě v Brně.

Skvrnité dogy byly mojí láskou vždycky, každá je úplně jiná svým zbarvením, je to jednoznačně nejobtížnější barevný ráz k chovu ze všech, to mne lákalo a fascinovalo.

Jak a kdy jste se dostal k předsednictví v našem klubu, jak dlouho jste u této funkce vydržel a jak vzpomínáte na tuto dobu?

Omlouvám se, neslouží mi paměť už tak dobře, jak bych si sám přál, ale u předsednictví jsem vydržel nakonec celých 11 let. Karel Měchurka nemohl ze zdravotních důvodů ve své funkci pokračovat, dohodlo se, že já budu tzv. prozatímním předsedou. Na členské schůzi, to bylo někdy na přelomu 70. a 80. let, jsem byl řádně zvolen a nakonec tomu tak zůstalo až do roku 1991. Tu dobu mám samozřejmě moc rád, protože přes častá úskalí chovu, především v důsledku omezené spolupráce s tehdejšími kapitalistickými - pro nás údajně nebezpečnými - zeměmi, hnalo nás kupředu opravdové nadšení.

Kteří chovatelé se během těchto let nejvíce zasloužili o systematický pokrok v chovu a s jakými problémy se za dřívějšího vládního režimu museli potýkat (např. při snaze o import dog ze západních zemí, v případě zájmu o zahraniční krytí apod.)?

Mně se naštěstí podařilo občas získat přes policii v Plzni 3-denní povolení k vyjetí do zahraničí a jen tímto způsobem bylo myslitelné a možné, navštívit zahraniční výstavy na západ od našich hranic. Nesmírně cenné bylo získávání kontaktů při letní výstavě v Brně, kam přijížděli chovatelé, např. z Německa.

Jako chovatele vzpomínám kupříkladu Pepu Hodana se svojí chovatelskou stanicí „Odeon“, vždyť fena FOMA Odeon (nar. ve stejném roce jako já, 1973 – pozn. redaktora) byla naší první německou dogou, pyšnící se titulem „mezinárodní šampion krásy“. Krásných jedinců odchoval mnoho, já si zdaleka vše nepamatuji, ale zmíním ještě sourozence NURIHO a NENU Odeon, RESU, VIOLU a další. Na vynikajících odchovech se podílelo vícero kvalitních chovatelů, jmenujme sourozence Krsovi (chov. st. „z Cianky" a „z Nové Cianky"), Miroslava Brabce, Luboše Kvasničku (chov. st. „z Města kata Mydláře“), Janu Vicherkovou (chov. st. „z Javisu“), Miroslava Skálu (chov. st. „ze Strahovských skal“), Vladimíra Adlta (chov. st. „z Kolomazné pece“), Petra Němce (chov. st. „z Nadkašny“). Jistě jich bylo víc a zasloužili by si být mezi ostatními jmény.

Na zkušenosti těchto zapálených chovatelů nověji za mého působení navázaly např. odchovy chovatelských stanic „Uttis“ paní Ivety Herinkové, „Abrus“ paní Jany Štětkové, „Bonoda“ pana MVDr. Milana Štourače, „Norach“ manželů Cardových, v modrých zejména „Dog-Lome“ a „z Cianky" Jiřiny a Vaška Krsových, nyní „Cevelob“ Milana Krinkeho. Všichni jmenovaní ale současně vždycky s citem těžili ze spolupráce se zahraničními chovateli, to je pro přínos do chovu žádoucí a nezastupitelné.

Ve funkci rozhodčího jste se setkal s mnoha zástupci a představiteli tohoto nádherného plemene. Jaké typy byly pro Vás osobně ideálem německé dogy (můžete třeba i jmenovat některé psy a feny). Zároveň jistě rád vzpomenete na ty výstavy, kde jste posuzoval nejraději, předpokládám, že kromě tehdy již tradičních svátečních klubových výstav to zcela určitě musela být i světová výstava psů v Brně roku 1990. To byla totiž jedna z prvních vrcholných akcí, kterou jsem i já navštívil a dobře si pamatuji, že jste na ní posuzoval společně s dalšími českými kolegy, a to panem Josefem Hodanem a Vladimírem Adltem…

Já jsem byl znám tvrzením, že doga se posuzuje takzvaně od hlavy. Samozřejmě v návaznosti na celkovou harmonii a kompaktnost, pěkné zvíře kromě výrazné a krásně modelované hlavy dělá klenutý krk, mohutné předhrudí, správná anatomická stavba hřbetu a končetin s přirozeným, prostorným pohybem. Pamatuji, že chovatelé z Německa jezdili na naši brněnskou výstavu s nádhernými dogami, ať už to byli chovatelé jako Gerwin, Müller, Schleicher a další.

Světová výstava psů v Brně roku 1990 byla rekordní do té doby nevídaným počtem přihlášených jedinců, včetně našeho plemene. Já měl tu čest posuzovat třídu mladých, kde vynikla kompaktní černá fenka z našeho chovu, ERIX Framil. Na tuto výstavu jistě nemohu zapomenout, vždyť můj importovaný skvrnitý pes, XERO Imperial, zde vyhrál titul CAC ve třídě otevřené. Nejen pro mne, i pro české barvy tato prestižní výstava skončila obrovským úspěchem, vzpomeňme celkově druhé místo AJKA Velan v barevném rázu černých a skvrnitých psů, hned za legendárním černým FREYEM von der Ofnethöhle. Dále úspěšné vystoupení černé AIGI Uttis, jejíž matkou byla fena z mého chovu, UTTE Velan, umístění mladé skvrnité JASTELLY ze Syhánu a ostatních.

Kdo ze zahraničních chovatelů by si podle Vás zasloužil být jmenován a s kterými z nich jste měl možnost se blíže seznámit, spřátelit a spolupracovat?

Určitě nevzpomenu většinu z nich, ale byl to mezi jinými pan Gerwin, chovatel mého černého psa – VAUN von Beelen. Vaun předával svým potomkům výrazné, typické hlavy, vždyť kupříkladu ZITA byla zakladatelkou dodnes úspěšné chovatelské stanice „Abrus“, mluvili jsme dnes o AJKOVI, VAUNOVA štěňátka byla prvním vrhem ve stanici „Miréz“ manželů Rezkových a takhle bychom mohli pokračovat dále. Bohužel ne vždy měli jeho potomci žádoucí povahu. Dále to byla spolupráce s chovatelskými stanicemi „von der Ofnethöhle“ pana Schleichera, „vom Schloss Laupheim“ rodiny Müllerových, „Imperial" – chov. Badde, „vom Münsterland“ a určitě s některými nejmenovanými. Díky jim jsem získal kvalitní skvrnité psy, jakými byli třeba HasSan vom Münsterland či XERO Imperial. I ostatní chovatelé těžili ze zahraniční spolupráce, kupříkladu se stanicemi „vom Hospodar“, „des Terres de la Rairie“, „von Haus Tiefenbach“ apod.

Co říkáte dnešním německým dogám a jak se Vám líbí?

To je téměř zbytečná otázka, poněvadž německá doga se mně nepřestane líbit už nikdy. Dnešní německé dogy jsou opět o kus dále, otevření se doslova celé Evropě přináší své ovoce v podobě zkvalitnění chovu, přínosu nového genetického materiálu, který by měl ovšem jít ruku v ruce s celkovým ozdravěním chovu, tato otázka je nesmírně aktuální.

Kterým směrem by se, podle Vás, měla ubírat činnost KCHND a jaké otázky považujete za stěžejní a nejožehavější?

Chovatelé a členové našeho klubu by si měli vážit lidí, kteří práci pro klub věnují mnoho ze svého volného času a měli by si uvědomit, že o možnostech zahraniční spolupráce takové, jak ji známe dnes, se nám ani nesnilo. V tomto je jejich pozice v mnohém lepší. Zvykli jsme si snad již i na zákaz kupírování, výhoda toho je, že opět odpadlo velké množství práce a starostí, poněvadž péče o kupírované ucho není zdaleka vždy jednoduchá. Využívejme konfrontace se zahraničím, možností školení rozhodčích, seminářů, nezapomínejme na povahu německé dogy a už vůbec ne na její zdraví.


Na závěr mi opět dovolte jménem našich chovatelů mnohokrát poděkovat za příjemné chvíle, strávené ve Vaší společnosti, popřát co nejlepší a nejpevnější zdraví i co nejvíce osobní spokojenosti, současně Vás požádat o závěrečný vzkaz, který byste rád poslal všem přátelům a obdivovatelům německých dog:

To největší přání a nejdůležitější vzkaz vystihuje moje známé „AŤ NÁM DOGY JDOU!“, současně bych byl moc rád a šťastný, aby toto motto platilo i nadále.


Ladislav Langmajer

Manželé Ladislav a Věra Langmajerovi s vnukem Lukášem a skvrnitým psem Xero Imperial

Za KCHND

MUDr. Jan Čelakovský