Po ránu jsme vyrazili do ulic na velké nákupy. Přivázala jsem ho na náměstí ke stromu, který jsem napřed zkontrolovala, zda je řádně upevněn k zemi svými kořeny a trpělivě jsem Nerouškovi vysvětlovala, že už je velký chlapeček, že ho neopouštím, že jdu jen do krámu přes ulici a že se hned vrátím. Byla jsem teprve v půli cesty, když se náměstím rozlehl zvuk zoufalé lodní sirény. (Tohoto zlozvyku se ještě nezbavil, i když intenzitu a častost postupem let zmírnil.) V tu chvíli jsem se asi stala v očích lidí tím nejhorším trýznitelem psů v širém okolí. Nedalo se však nic dělat. Nákup musel být uskutečněn. Po několikerém poměřování byl náhubek zakoupen a vyrazili jsme ku domovu.

Odpoledne jsme šli na návštěvu k rodičům s tím, že budeme Nera učit nosit náhubek. Domnívali jsme se, že je to psí přirozenost. Jak hluboce jsme se opět všichni mýlili. Když Nerovi došlo, že to myslíme s tím kovovým nesmyslem vážně, rozhodl se, že se nacpe pod nejbližší kus nábytku, který měl při svém úprku v cestě. To se mu sice po několika marných pokusech nepodařilo, ale vyhýbal se velkým obloukem každému, kdo vzal do ruky ten mučící nástroj. Mamka dostala nápad. Položila náhubek na zem, otvorem vzhůru a vložila do něj kolečko salámu. Nero chvíli váhal, ale neodolal a vstrčil hlavu dovnitř. Tak rychle ji snad už nikdy v životě odnikud nevyndal. Salám ukořistil, ale další kolečko už jen smutně z povzdálí pozoroval. Nebyl by to však náš Nero, kdyby nepřišel na jiný způsob, jak získat salám. Lehl si vedle náhubku a pomalu přisunoval hlavu blíž. Potom se opřel tlamou o bok náhubku a nasál. Salám byl jeho a další vítězství nad ukrutenstvím lidského rodu měl neodvratně v kapse. Dál jsme uzeninou neplýtvali. Mamka pouze prohlásila „Já Ti říkala, že s tou bestií budou jenom problémy. To jsem zvědavá, co teď budeš dělat?“.

Zdrceně jsem odcházela ku domovu s veselým pejskem v patách. Chtěla jsem si postěžovat babičce, ale tam jsem neuspěla. Babička samozřejmě politovala psa a dala mu za odměnu párek. Není nad tvrdou výchovu.

Druhý den, plna sil, vrhla jsem se na Nera, že mu ten koš nějak na tu jeho kebuli nacpat musím. Chvíli jsme se honili po baráčku nahoru a dolů, z místnosti do místnosti, dokud jsem pro změnu nepadala únavou. Byli jsme pozváni na oběd k rodičům a já byla zklamaná, že neukážu malý kousek svého velkého chovatelsko-vychovatelského umění.

Po malém dopoledním odpočinku, který následoval po dalším zoufalém pokusu o nasazení náhubku, odebrali jsme se do předsíně, abych se obula. Nero se mi mezitím motal za zády. Zlověstně mi zasvítily oči. Ta malinkatá místnůstka (asi metr na metr) byla dokonalá. Vzala jsem do ruky náhubek a otočila se k Nerovi. Je s podivem, jak se dokáže tak velký pes během chvilky zmenšit. Neměl šanci. Kolenem jsem ho nacpala do kouta u dveří a vrazila mu hlavu do náhubku. Párkrát se zkusil vymanit z té ostudné pozice, ale marně. Tady jsem byla pánem situace já. Uvolnila jsem sevření a začala ho vychvalovat až do nebes. Zjihnul. Nechal si utáhnout popruh mučícího nástroje a vyrazili jsme k našim. Přes dvůr snášel svoji potupu bez větších námitek, ale než jsme zdolali tři patra k rodičům, začal zase protestovat. Naštěstí měl tolik starostí s tím, jak se vymotat po schodech, že náhubek nemohl cestou strhnout. S vítězoslavným úsměvem na rtech jsem vstoupila do obývacího pokoje. Naši ponejprv nechápali, proč se tak přihlouple tvářím, ale vzápětí pochopili. Vstoupila pokořená doga s náhubkem na uslintané tlamě.

Doufala jsem v nadšené ovace, ale těch se mi samozřejmě nedostalo. Mamka se vrhla k Nerovi, osvobodila ho a zahrnula vším, co měli v ledničce. To mi však na vnitřním uspokojení neubralo. Zase jsem jednou vyhrála na celé čáře.

Nero mi brzy odpustil a od té doby jsme neměli sebemenší potíže s nasazováním náhubku.

Tento text je kapitolou z knihy "Děkuji za život s dogou, aneb přežít se dá všechno" od autorky Silvie Seldom. Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.