Bylo ještě teplo, tak by si alespoň užíval sluníčka, čerstvého vzduchu a neomezeného venčení. S taťkovou vydatnou pomocí jsme postavili nádhernou zateplenou boudu a velký výběh, který zabíral dvě třetiny zahrádky u baráčku.

Došla jsem pro Nera a představila mu jeho nový přechodný domov. Kupodivu mé nadšení nesdílel. Když jsem ho zavřela do výběhu nasadil výraz naprosté bezmocnosti a zoufalství. Člověku by nad ním srdce ustrnulo. Ale byla to nutnost. Navíc vám každý bude vždy tvrdit, že pes je rád když je venku. Měla jsem takový pocit, že Nero asi nebude pes, protože nebyl vůbec rád. Spíše naopak. Když jsem byla na zahrádce s ním, byl ochotný setrvat ve výběhu. Pokud jsem se ale vzdálila (stačilo zajít do chodby) natolik, že na mě neviděl, zapnul lodní sirénu. Rozhodla jsem se být tvrdá a jeho naříkání odolat. Zavírala jsem ho ven od pondělí do pátku, od osmi hodin ráno do dvou do třech odpoledne.

Po týdnu mi přišel dopis z Městského úřadu, abych se dostavila k projednání jisté záležitosti. V první chvíli jsem nevěděla o co jde, ale úřednice mi to ochotně vysvětlila. „Byla na vás podána stížnost, pro rušení klidu. Váš pes dělá hluk.“ Chvíli jsem přemýšlela, komu by mohlo vadit, že v pracovní den, kdy je hluk v celém městě, můj pes občas zahouká. Pravda, když je člověk po noční, tak mu houkání nešťastného psa může vadit, ale pochybuji, že na rachtání popelářů jsou také stížnosti pro rušení klidu. A to je navíc po městě spousta psů, kteří štěkají a houkají i v noci.

Rázem mi to došlo. Před časem jsem zakoupila u jednoho řezníka maso pro psa a nejenže to maso po uvaření zesmrádlo, ale navíc Nero ještě několik dní blinkal a měl průjem. Ten řezník bydlel přes ulici a když mi nadšeně hlásil, že bude můj vrchní dodavatel masa (doga toho sežere hromady), zavrčela jsem na něho, že takový fujtajbly svému psovi dávat nebudu, že prodává pro psy zkažené maso. Stali se z nás nepřátelé na život a nasmrt.

Zeptala jsem se úřednice, jestli na mě podal udání tento pán, ona ztuhla, chvíli přemýšlela a nakonec mi řekla, že to mě nemusí zajímat. Vysvětlila jsem jí, že Nero je ještě štěně a musí se naučit pobývat venku a navíc ho tam nenechávám přes noc nebo o víkendech, kdy chtějí lidé spát. Neuspěla jsem. Horší bylo, co mi poradila. „Podívejte se, já mám doma tři psy a oni také nesmějí hlučet. Jestli ten váš pes okamžitě nepřestane, dejte ho utratit nebo vám to přikážu.“ Zírala jsem na ni a nechápala, jak člověk, který má doma psy, může něco takového vypustit z úst. Očekávala jsem nějakou konstruktivní radu a případný termín, do kterého by si Nero mohl venku zvyknout. Nedočkala jsem se. Ta roztomilá ženština trvala na utracení a jediná rada k výchově psa, kterou mi poskytla, bylo to, že mám psa zmlátit, protože to na ně platí. Otočila jsem se na podpatku a odkráčela domů.

Zavolala jsem taťku a společnými silami jsme výběh i s boudou zase rozebrali. Nero opět trávil dny spokojeně doma na gauči a já ho chodila pravidelně z práce venčit. Řezník už řezničinu nedělá, asi prodával zkažené maso i lidem a Nero se ode mně naučil tohoto pána ze srdce nenávidět. S úřednicí jsem se už osobně nesetkala a když ji občas vidím jít po ulici, jsem ráda, že neumí číst myšlenky. A pokud umí, dobře jí tak.

Tento text je kapitolou z knihy "Děkuji za život s dogou, aneb přežít se dá všechno" od autorky Silvie Seldom. Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.