Ve svém nevyvinutém mozečku si spočítal, že tady něco nehraje a vrhl se mezi zavazadla v domnění, že ho také naloží do auta, aniž by si toho kdokoliv všimnul. Chudák malá si myslel, že vypadá jako další část cestovní výbavy. Ale měl smůlu. Slintající kufr, který vrtí ocasem nebývá obvyklý, takže mu to neprošlo. Šli jsme rodiče vyprovodit k autu, kde provedl další marný pokus nacpat se do auta, které se za tu krátkou dobu, co žil v naší rodinné komunitě, stalo jeho velkým kamarádem.

Taťka ho litoval a mamka se škodolibě smála. A jako by toho pro to malé stvořeníčko nebylo i tak dost, když odjížděli od domu, zuřivě mu mávala. Lodní siréna se rozlehla náměstím. První dva dny s ním nebylo k vydržení, protože se pořád snažil rodiče najít. Ať jsme šli na zahradu zalévat, nebo pokropit kytky u našich doma, stále se tvářil, jako hromádka neštěstí. Jinak to ani nemohlo dopadnout. Pro změnu jsem rezignovala. Na jednu stranu jsem byla ráda, protože jsem v té době dostala pozvánku na svatbu, která se konala nedaleko prázdninového sídla rodičů. Tak proč bychom nespojili příjemné s užitečným.

V té době byly mobilní telefony výsadou jen některých jedinců, proto jsme byli nuceni provést přepadovou akci. Ale i kdyby pro nás tento způsob komunikace byl dostupný, stejně bychom tuto přepadovku provedli. Mám to prostě v povaze a hlavně v genech. Naše rodina měla odjakživa krapánek ulítlý smysl pro humor a já nebyla výjimkou. Někdy mám pocit, že je to nakažlivé, protože Nero má úplně stejný styl vtipkování.

Zjistila jsem spoj na Litice a vydali jsme se s Nerem na jeho první cestu vlakem. Nikdy bych do něho neřekla, že může být tak roztomile hodný. Cesta vlakem proběhla bez sebemenších potíží. Horší to bylo s posledním úsekem, který se musel urazit pěšky. Jednalo se sice jen asi o dva kilometry, ale protože Nero měl odmala problémy s pohybem, jinými slovy byl nepředstavitelně líný, musela jsem ho skoro celou cestu nést. Kdo by to však pro něho neudělal, když si chudáček nesměl namáhat nožičky po dobu jednoho celého roku. Upachtěná, zpocená a na pokraji svých sil jsem dorazila na místo činu. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že by třeba naši mohli být na výletě, ale i kdyby mě to bylo bývalo napadlo, mé jediné myšlenky se upíraly na to, praštit sebou kamkoliv na zem a nehýbat se. I kdyby to mělo být na zápraží chaty. Naštěstí byli všichni „doma“ a nerušeně hráli karty. Najednou jsem si uvědomila, co jsem provedla. V hlavě mi probleskovaly představy, jak nás vyhodí do tmy, zamknou a nechají nás napospas divé zvěři (v této oblasti se sice divá zvěř omezovala pouze na zajíce a pár ptáků, ale kdo by myslel na takové drobnosti, když neví co ho v následujících okamžicích čeká).

Rozhodla jsem se pro nejméně agresivní způsob vejití na scénu. Potichu jsem pootevřela dveře do předsíňky a šoupla jsem Nera dovnitř. Ten už v tu dobu zaregistroval, že za rohem je maminka s tatínkem a se šťastným kvílením vyrazil do obýváku. Co následovalo se snad ani nedá popsat slovy. Nejprve se ozval strašný řev a v zápětí ke mně dolehl výhružný hlas mamky: „Já tu káču pitomou stejně jednou zabiju!“ Zkroušeně jsem šla obhlédnout situaci. Jedna ze dvou rodinných přítelkyní stála na stole a její děsem zesinalý obličej byl upřen na Nera. Její manžel se chechtal, druhá rodinná přítelkyně čekala, co se bude dít, taťka štrachal v lednici, co by Nerovi dal na uvítanou a mamka, drbajíce pejsánka pod bradičkou, na mně vztekle cenila zuby a z očí jí sršely blesky. Zmohla jsem se jen na pozdrav. Přítelkyni jsme sundali ze stolu, vyslechla jsem si pár nadávek a bylo po všem.

Bylo po všem, ale jen do chvíle, než jsem mamince oznámila, že za hodinu odjíždím na svatbu a Nera jí za odměnu zanechám v její neskonale dobrotivé péči, která se snoubí s ochotou, láskou a porozuměním. Kupodivu mě před zabitím zachránila osoba, která ještě před chvílí stála na stole. Vzala Nera do náruče a se špatně skrývaným děsem v očích prohlásila, že to zvládnou, jen ať jedu.

Na svatbě jsem se zdržela jen krátce, protože jsem zjistila, že znám jenom ženicha a zbylých pět set hostů, včetně nevěsty na mě zíralo dost podezřívavě. Hupsla jsem na vlak a hurá za Nerem. Všichni seděli venku před chatou a kochali se pohledem na Nera, který se snažil zadávit sousedovic psa. Byli sice trochu překvapeni, že jsem už zpátky (zvládla jsem to za necelé tři hodiny), ale neměli žádné námitky. Nero si přestal „hrát“ se sousedovic psem a vrhl se mi v ústrety.

Tím by mohl tento příběh končit, ale byla tam ještě jedna věc k povšimnutí. Když jsem šla do chaty, abych se přestrojila, Nero za mnou bleskurychle vyhopkal po asi šesti schodech, které byly před chatou. V zápětí se přiřítila mamka a začala Nerovi nadávat. Nejprve jsem nevěděla proč, ale bylo mi to ihned objasněno. Maminka totiž měla na paměti, že Nero nesmí do schodů, tak ho za ty tři hodiny přenesla asi stokrát nahoru a dolů, protože pejsánek to věděl taky a odmítal zdolat ty namáhavé kusy kamenů, což mu nebránilo v tom, aby potřeboval pořád na záchod.

Nakonec mu bylo odpuštěno, tyto schody jsme mu s povděkem povolili a druhý den k večeru jsme se vydali na cestu domů.

První výlet se tedy po všech peripetiích zdařil a Nero měl za sebou první chůzi po schodech. Bohužel ještě na dlouho poslední. Čekalo mě ještě několik měsíců plahočení se s dogou v náručí.

Tento text je kapitolou z knihy "Děkuji za život s dogou, aneb přežít se dá všechno" od autorky Silvie Seldom. Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.