Následně jsem musela začít měnit krmné dávky na dvakrát denně až na jednou denně. Potřeboval dostávat plnohodnotnou stravu, což mu štěněčí směs neposkytovala. (Také už ji hltal z lavóru, v kterém normální lidé oplachují nádobí.)

Začala éra experimentů a s tím souvisejících průjmů a zvracení. Bylo to více než náročné. Když jsem konečně po pár týdnech nalezla vhodnou kombinaci granulí (nejvhodnější byly samozřejmě granule zahraniční, kterým odpovídala i přemrštěná cena) a českých konzerv (kupodivu po zahraničních a všemi doporučovaných konzervách, Nero velmi rád zvrací), rozhodla jsem se obohatit Nerovu stravu o zeleninu a jiné pochoutky, aby chudinka nemusel papat tak stereotypní menu. Sáhla jsem po chytré knížce, kde mě přesvědčili, že výborný doplněk stravy jsou brambory.

Brambory se jako doplněk neosvědčily. Nero dostal zánět žaludeční sliznice a když jsem panu veterináři vypověděla, po čem že Nero zkolaboval, málem ho ranila mrtvice. „Brambory psovi? Co je to za nesmysl. Brambory jsou jediná věc, kterou pes skutečně nesmí!“ Strčila jsem mu pod noc odbornou knihu o psech, kde je naopak tato plodina zvýrazněna, jako vhodná a pan veterinář jen ukázal na naprosto nemohoucího Nera a řekl „Chcete přesvědčivější důkaz zhoubného účinku brambor na trávící systém psa?“ To jsem skutečně nechtěla. Nero trpěl ještě celý týden. Ven jsem ho nosila a protože jsem chodila do práce, starala se mi o něho maminka, která naštěstí v tu dobu měla ve škole jarní prázdniny. Když mi tenkrát volala do práce, abych se raději přišla s Nerem rozloučit, bylo mi na umření. Všeho jsem nechala a utíkala domů. Nero ležel na gauči, zabalený do teplé deky a klepal se jako sulc. Ani nezaregistroval můj příchod. Padla jsem vedle gauče na kolena a rozplakala se. Nero z posledních sil pohnul hlavou směrem ke mně a olízl mi slzy. V tu chvíli jsem uvěřila, že Nero bude v pořádku. A byl. Sice to ještě pár dní byla nemohoucí kostřička, ale nakonec se ze všeho bez trvalých následků dostal.

Další chytrá kniha letěla do kamen a Nero je se svým neměnným přídělem potravin naprosto spokojený. Na základě této zkušenosti radím všem, kdo si chtějí pořídit domů pejska, aby se o skladbě stravy poradili s veterinářem (nejlépe se dvěma) a raději nikdy ne s knihou.

Tento text je kapitolou z knihy "Děkuji za život s dogou, aneb přežít se dá všechno" od autorky Silvie Seldom. Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.