Když jsem nákup vyložila doma v podkroví (s vaším dovolením budeme mému příbytku říkat takto honosně), které se skládalo ze dvou vzájemně propojených místností bez dveří, očekávala jsem nadšené psí ovace. Postupně jsem před Nera vyložila celý nákup, skládající se z různých gumových zvířátek, kroužků a jiných, naprosto neidentifikovatelných předmětů. Byla jsem ve své nákupní horečce natolik rozumná, že jsem hned v počátku zavrhla všechny pískací nesmysly. No uznejte, kdo by chtěl mít takové nebezpečné hračky v blízkosti postele.

Nero opatrně očuchal celý ten šíleně drahý nákup (pár stovek to stálo) a šel roztrhat aktuální program na televizi. V první chvíli by se ve mně krve nedořezal a hlavou mi proběhlo „Ty zmetku, takových peněz to stálo a Ty nic?“ Potom jsem si ale uvědomila, že je to vlastně jenom psí dítě, které ještě nemá pojem o tom, s čím by si mělo hrát. Vrhla jsem se tedy na tu čerstvě zakoupenou hromadu osvědčených psích hraček a začala jsem Nerovi ukazovat jak to funguje, jak se s tím hází, jak by asi mělo vypadat přetahovaní, jak se to žvýká, jak ... Asi po hodině mé bohulibé činnosti (zaplať bůh, že mě nikdo neviděl), kdy mě Nero z povzdálí opatrně pozoroval a stoprocentně si myslel něco o bláznech, jsem padla vysílením. Ještě jsem učinila poslední pokus a s roztomilým ňuňáním jsem mu strčila pod nos nádherně vypracovaný gumový sendvič. Nero povýšeně odfrkl a jal se pozorovat strop v místnosti.

Když všechny mé pokusy nadobro selhaly, hračky jsem naházela do krabice a dala jsem mu k dispozici další denní tisk, který ho opět naprosto uchvátil. Krabici s těmi umělecky vyvedeným, naprosto spolehlivými, psími hračkami jsem uklidila na půdu a místo nich jsem donesla balík starých novin, který na půdě čekal na odvoz. Nero si spokojeně cupoval papír a já v rohu pokoje tloukla hlavou o zeď.

Uprostřed noci, téhož dne, mě probudily neznámé zvuky. Posadila jsem se v posteli a zaposlouchala jsem se. Po místnosti se ozývalo „Buch ... buch ... buch ... buchbuchbuchbuch“ a ruku v ruce s těmito prapodivnými zvuky „Dup ... dup ... dup ... dupdupdupdup“. Znejistěla jsem a bylo mi divné, že se Nero nerozštěkal. „Že by zloděj? Ale tady není co ukrást, kromě mého hlídače.“ Opatrně jsem vylezla z postele a potichu šla rozsvítit. Pohled, který se mi v zápětí naskytl, mi vehnal slzy smíchu do očí. Nero si v noci prohrabal mé vzpomínkové krabice a vydoloval tenisák, který ležel na dně jedné z nich, jako upomínka na mé trapné pokusy o hru v tenis. Tenisák vzal do tlamy, dokonale vypracovaným způsobem jej vyhodil do vzduchu, chvíli sledoval, jak skáče po podlaze (to bylo to „buch ... buch“), načež se za ním vrhnul (to zase bylo to „dup ... dup“). Na jednu stranu mě potěšilo, že si našel alespoň jednu, trošičku inteligentní, hračku, ale na druhou stranu jsem chtěla spát. Tenisák jsem zabavila, zhasla, vlezla zpět do postele a zavřela oči.

Podkrovím se rozlehl zvuk lodní sirény. Mé zoufalé pokusy o umlčení nešťastného a oloupeného tvorečka vyzněly naprázdno. Rezignovala jsem. Poprvé a v žádném případě naposledy. Znovu jsem vstala z postele, vyhrabala pečlivě ukrytý tenisák, předala ho Nerovi a po zbytek noci jsem se marně snažila usnout, za zvuků „buch a dup“. Ráno, když jsem vstala, krhavýma očima, plnýma nenávisti, jsem se podívala na Nera, ten odložil tenisák a šel spát. Vždyť přeci ten malý chudáček celičkou noc pracoval a tak měl právo na odpočinek.

Během následujících nocí jsem uznala, že „buch a dup“ jsou rozhodně přijatelnější než zvuk lodní sirény a světe div se, asi po týdnu jsem konečně mohla i spát.

Krabice s psími hračkami zůstala zapomenuta na půdě (postupně jsem je rozdala cizím psům) a tenisák se vždycky nějaký našel.

Dnes už vím, že až jednou budu mít nové štěně, ruku v ruce s ním donesu domů balík starých novin a omlácený tenisák a nebudu zbytečně utrácet za hlouposti.

Tento text je kapitolou z knihy "Děkuji za život s dogou, aneb přežít se dá všechno" od autorky Silvie Seldom. Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.