Byl chladný červencový den, já seděla vedle taťky na sedadle spolujezdce a řítili jsme se vstříc počátku všech následných dobrodružství. Oba jsme se, navzdory počasí, poťouchle usmívali, ale mně v uších stále ještě zněla slova mamky: "Opovaž se domů přivést psa!!!" Ale co se dalo dělat? Bylo rozhodnuto. Lépe řečeno, já jsem byla rozhodnutá. Taťka je pro každou špatnost, proto mi nečinilo vůbec žádné potíže přesvědčit ho, jaký že je to skvělý nápad, koupit si pejsánka.

Kamarádka mi dohodila chovnou stanici, kde se produkují ta roztomilá štěňátka. Při první návštěvě, kterou jsem absolvovala pár týdnů před výletem s taťkou, jsem se nadšeně rozhlížela po sotva se pohybujících devíti uzlíčcích, které padaly jeden přes druhého. Paní chovatelka mi doporučila, ať si v klidu a pozorně všechna štěňata prohlédnu a teprve poté, ať se rozhodnu, kterému z nich dám domov. Brala jsem jedno po druhém do rukou, pozorně je prohlížela a snažila se tvářit jako znalec. Když jsem prohlížela třetí a čtvrté a páté, začala jsem mít dojem, že větší tupec než já neexistuje. Poslední tři štěňata mi připadala naprosto stejná. Po chvíli mého zoufalého snažení zjistit, zda jsem se nezbláznila, mi kamarádka lehce poklepala na rameno a ukázala co se děje za mými zády. Když jsem odložila "třetí" štěně a než jsem vzala do rukou, podle mého soudu další, "čtvrté", to "třetí" se mezitím bleskurychle odkulilo od skupiny prohlédnutých na stranu neprohlédnutých. Ta potvůrka mi prostě a jednoduše pořád lezla do rukou. Poodstoupila jsem a "třeťák" se vydal za mnou. Myslím, že každý už v tuto chvíli tuší, které štěně jsem si vybrala. Správně, bylo to, to třetí. Kdo by měl to srdce odmítnout něčí lásku na první pohled.

Přibližovali jsme se k chovné stanici a srdce mi vzrušením poskakovalo absolutně všude. Když jsem dorazili na místo, rozzářeně jsme oba vystoupili z auta a vydali se k domu. Trošku mě zamrazilo, že nikde nevidím ani psí nohu. Hlavou mi problesklo "Oni je všechny prodali." Ale to nám již šla v ústrety paní chovatelka a s úsměvem na rtech nám zvěstovala, že pejsci jsou v kuchyni, protože je venku chladno. Vešli jsme do kuchyně a naskytl se nám nevšední pohled. Na gauči se rozvalovala umučená máma Sára a všude kolem rejdili její drobečkové, dvakrát tak velcí, než jak jsem je poznala před pár týdny. Ale to nebylo všechno. Na ploše kuchyně, která měla cca 10 metrů čtverečních, se mezi nimi motalo dalších, asi deset (nebylo v lidských silách je spočítat), malých kolií a dvě velké dogy. Sára na mě vrhala zoufalé pohledy, jako by mě prosila, abych jí alespoň od jednoho potomka odpomohla. Což o to, já bych ráda, ale nevěděla jsem, kde svého miláčka hledat. Zachránila mě paní chovatelka, která mi s úsměvem ukázala na druhý gauč. Na něm se válelo jedno jediné štěně. To MOJE. Zajásala jsem při představě, jak spolu po večerech dlíme u televize a ON mi věrně leží u nohou. Představa to byla krásná, ale to jsem ještě netušila, jak moc je vzdálená realitě následujících dnů, měsíců a let.

Vyfasovala jsem seznam rad, jak pečovat o štěně, očkovací průkaz, smlouvu o prodeji a vyrazili jsme na cestu.

Zpět ku domovu jsem se již neubírali tak rozradostněně, jako cestou od domova. Začalo nám oběma, mě i taťkovi, docházet, že návrat nebude tak snadný, jak jsme předpokládali. Znovu se mi v uších rozezněla varovná slova mamky. Ale už bylo pozdě, měnit rozhodnutí.

Německá doga, barvy černé, byla zakoupena.

Nový člen rodiny trůnil na zadním sedadle auta a tupě zíral před sebe. Po chvíli této své bohulibé činnosti zanechal a usnul spánkem spravedlivých.

Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.