První společná dovolená

Léto bylo v plném proudu a tentokrát nás rodiče pozvali, ať přijedem na pár dní relaxovat do poklidného prostředí Litic. Pravděpodobně se tím chtěli vyvarovat toho, abychom je opět přepadli. Nero pakování zavazadel bral hůř něž vloni. Nešíleli jen mamka s taťkou, ale i já. Když jsme byli na Liticích před rokem, bylo to snazší, protože jsme tam jeli jen na jedem den a teď nás čekalo zabalit několik tašek žrádla pro našeho mamuta, jeho oblíbené hračky a důležité postroje.

Jakmile jsem vše potřebné začala snášet doprostřed místnosti, Nero zapnul svoji oblíbenou lodní sirénu a všemožnými způsoby se mě snažil zabránit v kupení věcí. Nejprve je zkoušel odnášet pryč, potom mi naopak nosil všechny hračky, které jsme kdy pořídily a aktivně je přidával na hromadu (i když měl v tlamě zrovna nějakou hračku nepřestával houkat). Když jsem mu hračky opět začala redukovat, propadl naprosté hysterii a celou hromadu věcí zalehl. To už bylo příliš i na mě. Ještě, že sousedě byli tou dobou v práci, protože jinak by mě asi udali za týrání zvířat. Do zvuků lodní sirény se totiž mísil můj huronský řev a i nějaká ta nadávka padla. Po několika hodinách výstavního extempore jsem měla zabaleno. Místo hromady různých věcí se uprostřed obýváku tyčila hora tašek. Střízlivým odhadem jich bylo asi 6 pro Nera a jedna pro mě. Jediné co mě uklidňovalo bylo to, že zpátky pojedeme jen se třemi taškami. Zbylé totiž obsahovaly žrádlo pro psa.

Jednoho dne když bylo obzvláště pěkné počasí, vyrazili jsme se koupat do řeky Orlice. Jásala jsem představou jak budeme s Nerem hopkat v řece a laškovat. Chyba lávky. Od toho dne se datuje Nerova nenávist k jakékoli formě vody (kromě misky ze které pije). Když jsme už byli všichni rozmístěni porůznu v řece na kamenech, zkoušela jsem Nera povolat k sobě. Já bloud jsem si myslela, že na břehu vyvádí jen proto, že jsem ho nepozvala k nám do vody. Opak byl pravdou. Tolik vody nebyl ochotný snést. Kolem procházející turisté se výborně bavili. V řece se totiž plácalo 6 lidí a všichni prosili hystericky ječícího psa, aby je následoval. Ze začátku jsem měla pochyby aby se nepomstil náhodným kolemjdoucím, ale naštěstí měl jiné starosti. Vzdala jsem to a šla pro něho. Po chvíli zápasu ve volném stylu jsem Nera dostala do řeky. Pokusil se vyškrábat na nejbližší kámen, který vyčníval z vody, ale ujely mu tlapky a zahučel pod vodu. Podotýkám, že v řece bylo asi třicet čísel vody a to jen na pár místech, jinak si člověk sotva smočil kotníky. Nero si bohužel pro svůj pád vybral jednu z těch řídce se vyskytujících "hlubin". Tím veškeré kamarádění s vodou skončilo a museli jsme se vrátit do chaty. Tentokrát se mnou Nero nemluvil až do druhého dne.

Doufala jsem , že se mu bude řeka líbit, ale až do konce dovolené upíral svou pozornost jen na turisty, které děsil při jakékoli příležitosti. Tuto činnost zdokonalil natolik, že se přímo vpil do trávy tak, že byl vidět jen ze shora a v pravou chvíli se s šílený řevem vyřítil na nic netušící lidi. Ten blažený výraz, který se objevil na jeho tlamě po každé zdařilé akci, se ani nedá popsat. A abych byla upřímná bavili jsme se stejně dobře. Naše škodolibost zvítězila nad slušným vychováním.

Dovolená proběhla bez dalších větších komplikací a všichni jsme se vraceli spokojení a odpočatí. Každý z nás si dokonce něco přivezl. Rodiče hromadu nasušených hříbků, já novou vyrážku a Nero hlubokou nenávist k vodě a v kožichu stádo klíšťat.

Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.