Přišla nenápadně zezadu a šťouchla mne čumáčkem do nohy. Pak znova a zase. Opravdovými přáteli jsme se stali, až mi přišlápla nohu a já se natáhl do kobylinců Renatiného poníka. To vše se odehrálo ještě mimo domov. Na druhý den jsme přijeli domů. Holly,tak jsme ji pojmenovali, se mě držela doslova na každém kroku. I na záchod mi dělala doprovod. Začalo komplikované seznamování s naší rodinou. Hned na začátku pojala Holly nedůvěru k mému otci, který na ni vyrukoval s játrovou paštikou namáznutou na dlani. Vrčela na něj tak vytrvale, že vzdal jakýkoli jiný pokus a odkráčel trucovat do podkroví. Matka dopadla úplně stejně a taky velice rychle odkráčela za otcem. Zato můj tchán si okamžitě věděl rady. V bílých kalhotách se vrhnul na zem a nabídnul ji k ochutnání svou obrovskou pleš. Jsou dobří přátelé, protože jeho hlava Hollýškovy připomínala oblíbenou hračku-kopací míč. K tchýni se moc nepřibližuje, v čemž ji plně chápu.

První den a noc proběhla nad očekávání klidně. Ráno se jako slušně vychovaná fenečka vyvenčila na dvorku, za což sklidila obrovskou pochvalu. Radostí se počůrala v dětském pokoji. Začal jsem tušit problém. Za dva dny jsem volal paní Votrubcové, že štěňátko je v pořádku a pochvaloval jsem její vlohy pro výcvik. Najednou slyším rachot z obýváku, kde Holly stála na stole a trhala časopisy. Paní chovatelku tento drobný charakterový prohřešek velice pobavil. Do konce týdne se náš domek proměnil v Jurský park a sklad fekálií v jednom. Malá tyranosauří slečna se tvrdě měla k dílu.

Nejhorší její návyk je venčení s přesností švýcarských hodinek, které by většina chovatelů jistě uvítala, kdyby to nebylo v deset dopoledne, kdy jsme všichni v práci. Kde hledat řešení? První se nabídla moje matka. "Jsem v důchodu", řekla jako by se jednalo o vyznamenání z války a domluvila si termín venčení na dopoledne druhého dne. Když jsem přijel odpoledne z práce, polil mě smrtelný pot při pohledu na zdevastovanou kuchyň, utahanou mámu a šťastné, slaďounké štěňátko sedící na sedačce v kuchyni. Druhou službu dopolední ostrahy zaujal armádní generál ve výslužbě, tchyně. Pro jistotu jsem volal druhý den domů. Ve sluchátku bylo slyšet matku jak se zalyká smíchem a přerývaně mi zdělila něco v tom smyslu, že dole v naší kuchyni zápasí toreador s býkem. Sebral jsem odvahu a za půl hodiny vyzváněl tchynin mobil. Udýchaným hlasem mi zdělila, že je všechno v pořádku a pejsánek je opět na svém místě v chodbě. Pak má jeden věřit tchýni.

Další pohromou je spánek. Očividně se naší skvrnité terminátorce nelíbí její pelíšek, na kterém má pouze deku z velbloudí srsti. Jen co usneme, zavítá na naši sedačku, kde ulehne k spánku s kožešinovým polštářem pod hlavou. Vymyslel jsem lest, jak tomu zabránit. S úsměvem Jamese Bonda, který právě oblafnul ruskou mafii, jsem na sedačku naskládal židle a šel spát. Ráno bylo pro mne zdrcující, "bestie" ležela na sedačce a židle se válely na zemi. Máme ji i tak moc rádi.

Nyní je už všechno v pořádku. Maluju si veselé obrázky a píšu hloupé povídky. Sestřičky mi nosí prášky a pan doktor Chocholoušek prohlásil, že budu brzy propuštěn do domácího ošetřování. Moc se těším na rodinu a našeho nového mazlíčka, pumu horskou, kterou si v mé nepřítomnosti koupily děti na školním výletě do zoo.