Chovatele bych roztřídila na tři druhy. První druh je chovatel, pro něhož je chov koníčkem. V souladu s chovatelským řádem ČMKU, aniž by na to ve skutečnosti pomyslel, se snaží, aby budoucí miminka byla co nejkrásnější, aby předčila svoje rodiče. Aby jeho snažení bylo opravdu účinné sám si nastuduje něco z genetiky, a rozhled o plemeni má na úrovni samotného poradce chovu, ne-li hlubší. Pro takového chovatele je poradce chovu vlastně jen úředník, který mu na krycí list napíše psa, kterého si chovatel sám určí. Druhým druhem chovatelů se moc zabývat nebudu – všichni je známe. Kvantita je pro ně důležitější než kvalita, a pro svoje fenky volí krycí psy podle počtu titulů, bez ohledu na to, jestli se daný pár k sobě skutečně hodí. Třetí kategorií chovatelů jsou chovatelští začátečníci a chovatelé víceméně náhodní.

Náhodný chovatel má fenečku, miláčka rodiny, která pomaloučku začíná stárnout, a on si uvědomí, že když nového pejska, pak by rád štěňátko právě od své fenky. Případně ho k jednomu vrhu vede to, že by si rád alespoň jednou vyzkoušel, jaké to je odchovat vlastní mimejše. Jiný odchová tzv. zdravotní vrh. Tito chovatelé většinou nemají přehled o plemeni, o všech uchovněných psech, jejich bonitačních kódech, a neví kdo je kdo s kým příbuzný. Vědí, že támhle na té výstavě se jim moc líbil tamten pes, a když byl jinde, tak vyhrál tento pes, a ten je snad ještě hezčí než tamten hafík, a ještě k tomu přes ulici mají pejska, který by to tamtěm oběma určitě natřel, kdyby chodil na výstavy. A nebo neví ani toto, a ve zpravodaji si nalistuje šampiony. Sepíše svou žádost poradci chovu o vystavení krycího listu. Tato žádost může obsahovat třeba i deset psů, někdy je to žádost beze jmen. Fenku nakryje psem, kterého mu poradce chovu do krycího listu napíše.

Poradce chovu by měl být člověk, který má s chovatelstvím zkušenosti, ale není nutné, aby to byl chovatel špičkový, nicméně se musí orientovat alespoň v základech genetiky, a musí mít naprosto dokonalý přehled o plemeni, ve kterém je poradcem. V chovu řízeném má na svých bedrech zcela osud plemene, v chovu volném až tak velké břímě nenese, ale přesto platí napsané a měl by se držet toho, že poradce je od slova raditi a být chovatelům nápomocný ve výběru vhodného krycího psa.

Mezi kynology se vede věčný spor o tom, jestli do chovu patří příbuzenská plemenitba či nikoliv. Jsem zastáncem nepříbuzenského chovu, ale chápu, že v některých naprosto výjimečných případech je příbuzenská plemenitba v zájmu plemene, na posílení některého znaku, utvrzení, prospěšná. Ale takto vedený chov musí dělat odborník, člověk, který ví kam až je možno jít a umí. Moc dobře ví do jakého rizika jde, je připraven na mnohdy obrovskou selekci ve vrhu a dojde-li k prodeji štěňat z takové vrhu, pak budoucí majitele předem upozorní, že se jedná o štěňátko z příbuzenské plemenitby, a budoucího majitele připraví na možná úskalí pramenící z tohoto chovu. Rozhodně by do příbuzenské plemenitby neměli být zataženi chovatelé začátečníci a chovatelé „na jeden vrh“! Samozřejmě, že se nemusí povést ani absolutně nepříbuzenský vrh – rizika jsou tu vždy, vybranému páru spojení nemusí, jak se říká, sednout. To už je ale o něčem jiném. Příznivci příbuzenské plemenitby operují například tím, že se takto chovají i hospodářská zvířata, pro lepší výkonnost, užitkovost. Ano, proč ne. Jenže u hospodářského zvířete je to trošku o něčem jiném. Když se narodí deformovaný kus a nestačí sám umřít, je zabit. Nikoho nezajímá jakého věku se daný jedinec dožije – stejně skončí dřív nebo později na jatkách. Jenže, když si člověk pořizuje pejska, chce, aby byl zdravý, šťastný a prožil s páníčkem krásný, dlouhý a hodnotný život. To, že je pejsek úspěšný ve výcviku, to že vyhrává jednu výstavu za druhou, to už je taková třešnička na dortu společného života a lásky.

Z mého pohledu je ideální spojení volného chovu s chovatelem prvního druhu. Chovatel dobře zná svojí fenku a ví o jejích slabinách v exteriéru líp, než kdokoliv jiný, bez ohledu na výstavní hodnocení, ani titul šampion neznamená, že je pes stoprocentní!!! A také proto krycího psa hledá i mimo výstavní kruhy, protože se někde může skrývat ideální jedinec, jehož majitele však výstavy jednoduše nebaví, a pro chov by tento jedinec byl pokladem. Tento chovatel skutečně poradce chovu potřebuje k napsání krycího listu. Ale i tehdy se může stát, že váhá mezi dvěma jedinci a rád se s poradcem poradí. Bohužel se však stává, že poradce chovu ve volném chovu sám ze sebe udělá pouhého úředníka s razítkem v ruce, a jeho odpověď je: „Nevím.“ Chovatel prvního druhu tuto odpověď snadno rozchodí. Co si však má počít chovatel třetího druhu, který na svůj dotaz, který konkrétní pes by se k jeho fence hodil, dostane odpověď: „My nejsme řízený chov, psa si musíte najít sám“. Zaskočený chovatel vrazí nos do zpravodaje, najde si některého šampiona a požádá o vystavení krycího listu právě na něj. Krycí list dostane. Nakryje. Může mít překrásná štěňátka. Lepší než chovatel prvního druhu. A také může hořce zaplakat. Odnášet jedno mrtvé štěňátko za druhým, ve vrhu jsou miminka deformovaná, a až když jeho zoufalství dosáhne k chovatelům, kteří se v chovu orientují, zjistí se, že poradce chovu bez mrknutí oka svým podpisem doporučil krytí s těžkou příbuzenskou plemenitbou!!! Vždyť si chovatel o tohoto psa řekl, že…A ve volném chovu si každý kryje psem, kterým chce.To je jeho problém. Poradce chovu svoje „ovečky“ zná. Ví, kdo patří ke které skupině chovatelů. A v případě začátečníků by si měl uvědomit, že je poradce a že by měl skutečně poradit, přinejmenším upozornit, když vidí, že se chovatel řítí do průšvihu příbuzenské plemenitby, nebo když pro svojí fenku vybere naprosto nevhodného ženicha a doporučit psa vhodného.

Vážení čtenáři, jestli jste dočetli až sem, jsem velmi ráda. Všechny kapitolky tohoto povídání jsou otevřené k diskusi. Zajímají mě vaše názory na dané témata, vaše postřehy. Můžete je přidat do diskuze na téma Chov.

Zveřejněno s laskavým svolením autorky, která je chovatelkou Kavkazských pasteveckých psů.