Zákon o chovu „ nebezpečných“ psů

Problematika chovu psů je záležitost, která je za určitých okolností velmi zajímavá pro média a občas velmi zajímavá i pro naše zákonodárce. Tentokrát hovoří o přípravě zákona zaměřeného na psy poslanec JUDr.Jeroným Tejc. Má se jednat o zákon upravující chov nebezpečných psů a stejně jako v předchozích návrzích se opět jedná o přístup postavený na příslušnosti psů k určitému plemeni. Konkrétně se jedná o plemena americký stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér, bulteriér, argentinská doga, brazilská fila, dobrman, rhodéský ridgeback, rotvajler a pitbulteriér.

Stručně řečeno chce JUDr.Tejc vyčlenit skupinu nebezpečných plemen a pro ně dát speciální pravidla chovu, do kterých mimo jiné např. patří:

  • věk majitele nad 18 let.
  • souhlas příslušného místního či městského úřadu, který by se vyjadřoval k tomu, zda určitý člověk může či nemůže psa daného plemene mít.
  • beztrestnost a bezúhonost.
  • psychologické testy, které by měl absolvovat zájemce o plemeno a na jejichž podkladě by byl či nebyl vysloven souhlas k držení psa
  • kontrola ovladatelnosti psa cca v 1 roce věku

Na první pohled se může zdát náplň zákona docela rozumná. Slušný chovatel by přece neprodal štěně neplnoletému člověku a snaha, aby pes byl ovladatelný, také není nic špatného. Přesto je asi na místě se jakéhokoliv zákona o chovu psů obávat a to zvláště zákona, který se opírá o určitá plemena. Člověku jen trochu s kynologií obeznámenému asi nemusí nikdo vysvětlovat, že stafordšírský bulteriér je povaha holubičí a že lidi může ohrozit snad jen razantním způsobem, kterým dává najevo svoji lásku. Zlá a krvelačná bestie není ani bulteriér a majitelé a přátelé ridgebacků asi také budou upřímně udiveni, kde že se mezi nebezpečnými plemeny vzalo právě to jejich.

Všichni asi víme, že jsou plemena a psi snáze i hůře ovladatelní. Zkušenost nás také učí, že jsou lidé, kteří by, ku prospěchu sebe samých, psů i svého okolí, psa prostě neměli mít. Otázkou ale je, zda podobné problémy vyřeší zákon. Otázkou také je, zda by podobný zákon vůbec šlo uvést do praxe a zda by jeho ustanovení byla kontrolovatelná. Ze zahraničních zkušeností víme, že největší problémy dělá prokázat, že pes je příslušníkem či křížencem určitého plemene. Pokud nebude v rámci ČR povinné identifikační označení všech psů, nejen těch s PP, je obtížné cokoliv kontrolovat. Zákon by tedy zase postihoval jen psy s PP a ty ostatní, kterých je opravdu hodně, by zůstávali stranou.

Velké riziko podobných zákonů spočívá ve skutečnosti, že nikdy nevíme, kdo bude mít konečnou pravomoc rozhodovat o tom, které plemeno bude označeno jako nebezpečné a které ne. Může se stát, že někdo z poslanců udělá špatnou zkušenost se psem jinak nadmíru přátelského plemene a neštěstí je hotové. Měnit zákon není nic jednoduchého. Nakonec máme zkušenost se Zákonem o myslivosti a patterdaly. Negativní roli mohou sehrát i média. Většinou je velmi obtížné vysvětlit, že doga může být německá, argentinská či bordeauxská nebo že jméno teriér automaticky neznamená rvavého šílence.

Je třeba si přiznat, že problémy vyplývající z pso-lidských vztahů prostě existují. Některé jsou mediálně zajímavé, protože poraněné dítě nebo zadávená kočka na televizní obrazovce určitě vyvolají emoce a tedy i zvýší sledovatelnost. Některé mediálně zajímavé nejsou, ale stejně averzi proti psům vyvolávají. Stačí připomenout znečistěné chodníky a parky, uňafané psy v paneláku nebo na sousedově zahradě a na dlouhém samonavíjecím vodítku se cloumající nevychovance. Bylo by chybou říkat, že problémy nejsou, bylo by ale chybou očekávat, že je vyřeší zákon a k tomu ještě zákon postavený na plemenech psů. Stačí si otevřít statistiky a podívat se, která plemena např. nejčastěji figurují v případech, kdy dojde k poranění člověka .Stále určitě platí, že důležitá je prevence a že důležitý je postih majitelů nekorektně se chovajících psů. S tím ale přece počítá i změna Trestního zákoníku, která v řadě případů to, co bylo hodnoceno jako nedbalost překvalifikovala na trestný čin.

Vladimíra Tichá