Vzhledem k tomu, že můj pejsek velikosti poníka, jim v pravidelných intervalech svým pobíháním po bytě shazoval na hlavu stropní kazety (původně je měli přilepené, dnes už je mají všechny přitlučené hřebíky) a když někdo u nás zazvonil, burcoval barák svým řevem, bez ohledu na denní hodinu, nemohla jsem proti jejich výběru čtyřnohého mazlíčka nic namítat. Oni také tiše trpěli.

Když nám sousedka prvně přinesla představit Nikinu, Nero se zachoval velmi pragmaticky. Čuchnul si k ní, poslintal jí kožich na znamení přijetí do svazu přátel Nera a šel si schovat hračky. Štěně se v jeho stopách vypravilo na výzvědnou akci k němu do pokoje. Za chvíli se vrátilo, v tlamičce třímalo Nerova nejmenšího (a samozřejmě nejoblíbenějšího) plyšáka a v těsném závěsu mělo Nera. Ten se pokoušel štěněti hračku vzít, ale podvědomě měl strach, aby mu neublížil. Takže se kolem něj jen motal a pošťuchoval ho čumákem tak dlouho, dokud prcek svůj lup neodevzdal právoplatnému majiteli. Za chvíli se štěně začalo nudit a tak nám počůralo koberec. Když sousedka zpozorovala, že se jak já, tak i Nero, přestáváme tvářit přívětivě, popadla Nikinu a odkráčela ku domovu.

Postupem času si Nikina vykonala svoji malou potřebu na náš koberec ještě mnohokrát, ale uklidňovalo mě, že sousedovic koberec nevypadá o moc lépe. Díky častým návštěvám se z Nera a jeho nové psí společnice stali nerozluční přátelé. Vzhledem k tomu, že jsme měli (a stále máme) k dispozici velký dvůr opuštěného hotelu, kam jsme chodili „vyběhat“ své psí miláčky, užívali si Nero a Nikina spoustu zábavy.

Výhoda tohoto dvora je především v jeho umístění. Když vyjdu z domu, ve kterém v současné době bydlím, dozadu na dvorek a u kůlen zabočím doprava, ocitnu se na dvoře opuštěného hotelu, na kterém, když v zápětí odbočím doleva, narazím na branku zahrádky u baráčku, v kterém dnes bydlí moji rodiče. Lepší místo by si člověk ani vymyslet nemohl.

Pravda, někdy Nikina zaječela, když na ni Nero omylem šlápl, ale zvykla si. Kdykoliv jsme šli s pejskama na vzduch, rozlehl se dvorem vysoký pisklavý hlásek a malý bílý tenisák se vyřítil na obrovského černého koně. Gentleman Nero, aby udělal své kamarádce radost, ustrašeně uskakoval a zanechával v Nikině pocit vítězství. Když byl Nero menší, dokázali se prohánět po dvoře až do nekonečna. Jak ale stárnul, už ho tato infantilní zábava neuspokojovala. Nikina stále s jekotem startovala proti Nerovi, ale ten jen opovržlivě sledoval její zoufalé pokusy. Čas od času se s ní ještě proběhl, ale už to nepřeháněl. Z Nikiny se stala součást našeho domu a stále usměvavý přítel pro mě i pro Nera. Když nás opustila, Nero se ještě dlouho po té zastavoval u sousedovic dveří a čekal, že zaslechne její pisklavý hlásek na znamení přítomnosti. Bohužel už to není možné. Ale v brzké budoucnosti se opět rozlehne naším domem rozverné pištění nového sousedovic psa a Nero, stejně jako já, už se těší. A náš koberec také.