Nero se líně povaloval u krbových kamen, které dostal jako dárek k vánocům. Odmala zbožňoval jakýkoliv přísun tepla a proto se mu kamna stala věrným druhem za dlouhých zimních večerů. Jakmile mohl lehávat u nových kamen, nedokázala jsem ho od nich odtrhnout. Soustředěně pozoroval plameny a po chvíli, když se unavil touto činností, zabručel jako starý medvěd a skácel se na bok a bez dlouhého otálení tvrdě usnul.

Z této blažené nečinnosti nás okolo jedenácté v noci vytrhlo zaklepání na dveře. Nero v záchvatu hlídání se řevem vyskočil (samozřejmě se zase pro změnu praštil do hlavy o spodní díl kamen) a vrhl se ke dveřím. Ty se opatrně pootevřely a dovnitř strčila hlavu rozchechtaná sousedka. „Co děláte? Pojďte k nám, u nás je veselo a všichni chtějí poznat Nera.“ Vzhledem k tomu, že jsem pro každou špatnost, zajásala jsem, oblékla si čisté maxitriko s obrázkem opilé myši, přičísla Nera a vyrazili jsme o patro níž.

Já jsem vstoupila váhavě, což se o Nerovi říci nedá. Rozrazil dveře a nadšeně vběhl do obýváku. Měla jsem pocit, že asi nečekali takovou lavinu. Kolem stolečku sedělo namačkáno asi osm lidí, kteří v tu chvíli vypadali jako z vosku. Nero, ač se o dogách píše, že jsou společenské plemeno, o lidi zájem neměl. Vrhl se ke stolečku, který byl přeplněný jídlem. Vzhledem k tomu, že je velmi slušně vychovaný, jídla se ani nedotkl. Pravda, poněkud ty jednohubky a chlebíčky poslintal, ale nevzal si.Když jsem ho okřikla, začal si prohlížet hosty, kteří pomalu, ale jistě, ožívali. Ze všech stran se ozývala slova chvály, jak je krásný a hodný a milý a ... a ... a. A Nero se překonával (je to šašek). Postupně obcházel okolo sedící lidi a od každého se trpělivě nechal chvilku hladit (pro každého měl asi pět vteřin). Posadila jsem se v rohu a sledovala dění. Když Nero postoupil až k sousedce, rozjasnila se mu tvář, že narazil na někoho známého. Jeho reakce mě trošku překvapila. Dal hlavu nastranu, chvilku přemýšlel a poté se s lehkostí kamzíka vyšvihl sousedce předníma tlapama do klína (když vám někdo mrskne pytel cementu na břicho, asi také nezajásáte). Do té chvíle usměvavá hostitelka zbledla a pro změnu ztuhla ona. Najednou měla pár centimetrů před obličejem hlavu psa, zvící velikosti basketbalového míče, ze které tekly potoky slin. Všichni pobaveně sledovali, co se bude dít dál. I když mi to připadalo škodolibě zábavné, nakonec jsem musela Nera sundat. Sousedka se totiž začala zbarvovat do fialova, jak se bála nadechnout.

Zábava se postupem času opět rozproudila a Nero, uložen u mých nohou nedělal žádné potíže. A kde se vzala, tu se vzala, nastala půlnoc. Všichni jsme si přiťukli a začalo objímání, které se Nerovi zrovna dvakrát nelíbilo, ale protože byl na návštěvě, tiše v koutku trpěl a něco si pro sebe brblal. Vše vypadalo v pořádku, až na to, že začínal ohňostroj. Bohužel jsem Nera včas neodvedla domů. Pod okny začala bujará oslava Nového roku a ve chvíli, kdy vybouchla v pořadí druhá petarda, Nero se s šíleným výrazem v očích a nepředstavitelně nelidským řevem vzepjal a skočil mi do náruče. Protože jsem to nečekala, spadla jsem i s ním na zem. Naštěstí to odnesla jen jedna sklenička (shodou okolností ta, kterou jsem držela v ruce), tác chlebíčků, nervy hostů a moje záda. S omluvou jsem se odbelhala o patro výš a se skučením jsem dopadla na gauč. Nero byl naopak spokojen, Jakmile zjistil, že už ho nikam nepotáhnu, zasunul se opět pod kamna a s blaženým výrazem na tváři usnul. Petardy nepetardy.

Je s podivem, že už nás s Nerem k sousedům nezvou, i když jsme navzdory všemu zůstali přáteli. Silvestry už také řešíme jinak. V podvečer pustím Nerovi televizi, odejdu na oslavu a do půlnoci jsem doma jako na koni. Svým způsobem je to praktické. Nehrozí mi, že bych se někde opila, protože jinak bych netrefila včas domů, Nero je během ohňostroje naprosto klidný a druhý den jsem čilá jako rybička. Co chtít od života víc.