Ráda bych se s Vámi podělila o krásné a nezapomenutelné zážitky, které jsou spojeny právě s coursingem. Je to zábavný a hlavně bezpečný terénní sport, který umožňuje každému psovi napodobit zcela svou přirozenou štvavost a lovecké pudy.

Cílem coursingu je ulovení kořisti, kterou představuje pravá kožešina, přibližně velkosti zajíce, tažená navíjecím zařízením. Ideální tvar závodiště je velká louka. Pes běží na trati, kde se několikrát mění směr, překonává přírodní, lehce kopcovitý terén s překážkou, která musí být ze psí perspektivy včas rozpoznatelná a upravena tak, aby nedošlo ke zranění psa.

Někteří odborníci soudí, že tento druh sportu vyžaduje u psa mnohem větší postřeh a celkovou zdatnost než závody na dostihové dráze.

Délka úseku pro velká plemena je 500 – 1000m. Podmínkou startu je pro velká plemena je dovršení 15 měsíců. Absolvovat coursing je dovoleno psům do 8 let. Národní coursingový řád upravuje dva typy hodnocení výkonu psů rozhodčími dle kritérii, kterými jsou:
A - rychlost, úsilí při pronásledování, inteligence, obratnost a odolnost
B - rychlost, odvaha, vytrvalost, chytání, štvavost, obratnost

Jonas NorachRychlost sama o sobě není tak důležitá jako spíše lovecká vášeň, styl práce, umění předvídat, popř. zkřížit návnadě cestu. Na absolutní rychlost se tedy v posuzování coursingu ohled nebere. Vzhledem k nepravidelné trati coursingu mají možnost uplatnit se i psi pomalejší, kteří však dokáží dokonale sledovat návnadu, překážky překonávat bez otálení, mají vůli vrátit se k návnadě při její ztrátě. Někteří psi se po kořisti vrhají s takovým zaujetím, že při tom ztratí rovnováhu. Často jsou lovem natolik zabráni, že je těžké je od kořisti odtrhnout.

Ke coursingu nás přivedla naše přítelkyně Edita – velká milovnice psů a především chovatelka irských vlkodavů. Její fenka Ibella Bell, ač chrt, tak o dění na trati projevuje naprostý nezájem, až zdá se, že běhání za střapcem považuje za zbytečnou námahu. Pro radost paničky vždy uběhne nanejvýš 15 m a pak se vesele vrací zpět.

V sobotu 14. září jsme probudili znatelně dříve než v jinou sobotu. Vstala jsem a Jonáš, který to brzké vstávání postřehl, vstal také. Pustila jsem ho do zahrady a zároveň jsem zjistila, že je ospalé, studené, nevlídné počasí. Ale on byl vesele naladěn, a stále zvědavě pokukoval, cože to ta jeho nejmilejší vlastně pořád shání. Připravovala jsem vše potřebné pro našeho - ještě nezkušeného – závodníka. Hlavně vodu a nějakou tu pořádnou odměnu. S sebou očkovací průkaz s potvrzením, namísto kovového obojek kožený. Když bylo vše nachystané, vyrazili jsem s Jondou na krátkou ranní procházku. Po dvaceti minutách jsme se vraceli, jelikož jsem ho nechtěla příliš unavit. Jonda byl spokojený a natěšený.

Vyrazili jsme na Farmu Bolka Polívky do Olšan u Brna, kde se konal propagační coursing. Cesta nám ubíhala rychle, a k mé radosti začalo vykukovat sluníčko. Bez sebemenších orientačních problémů jsme dorazili na místo konání. Přivítala nás Edita s Bellou a s jejími dvěma čtyřměsíčními klučíky.

Jonas NorachNa přejímce jsme uhradili bezkonkurenční poplatek 60,- Kč a ještě nás uvítali vřele a obdivně s tím, že dogu tu ještě neměli. Zde dali Jondovi ke kůžičce poprvé přičichnout, dovolili mu ji i okusit, takže nadšení nechybělo. Všude to byl samý chrt, jen sem tam jiné plemeno. Na listině přihlášených figurovali mimo vipetů, deerhoundů, irských vlkodavů, faraónského psa, také rhodeský ridgeback, jezevčík, německý ovčák, americký pitbulteriér, sibiřský husky a náš žíhaný kluk.

Je to zapálený lovec zajíců a když se zaujetím pozoroval „pracující“ vipety, já ve skrytu duše doufala, že pochopil o co jde a jak je to skvělá zábava. Hrdě jsem ho postavila na start. Za kůžičkou vyběhl opravdu úžasně a celý úsek běžel pěkně - se zaujetím a velkým nasazením. Když v cíli návnadu doběhl a ukořistil ji, a už se jí nechtěl vzdát. Pořádně jsem ho pochválila a dle rad zkušenějších jsme šli ten doběh rozchodit. Do tréninkové karty jsme dostali zápis – splněn. Druhý rozběh se konal odpoledne, trať byla vedena opačným směrem. To už bylo o poznání teplejší počasí, a tak to bylo znát i na našem závodníkovi. Běžel doslova jako krajinář, ale pohled mě stále upřený ke kořisti, na kterou se v cíli zase radostně vrhl.

Na svého kluka jsem opravdu hrdá. Věřte mi, je úžasné pozorovat dogu při běhu. Nezdráhám se říci, že Jonas všem přítomným ukázal, co v sobě německá doga má, neboť běžel dokonce lépe než někteří chrti mezi přihlášenými.

Trošku lituji, že jsme do „světa coursingu“ nepronikli mnohem dříve. Jonáš ve svých pěti letech běžel teprve dvakrát, ale je vidět, že mu coursing doslova učaroval. Pokud na jaře Jonáš splní třetí a poslední tréninkový běh, který by měl běžet ve dvojici, získá dostihovou licenci.