Když jsme si s rodiči vyměnili bydlení, mohla jsem Nerovi dopřát jeho vlastní pokoj a sobě novou sedací soupravu. Do nového příbytku jsem mu věnovala náš starý gauč. Nero byl štěstím bez sebe. Trávil na něm veškerý možný čas a i já jsem měla dovoleno občas k němu přisednout.

Jednoho dne, když jsem byla ve vaně, ozval se z jeho pokoje příšerný řev. Vyletěla jsem z vany a běžela se podívat, co se děje. Ty zvuky mi naháněly hrůzu. Když jsem však stanula na prahu jeho pokojíku, dostala jsem záchvat smíchu. Pod oknem stál gauč a z něho čněla přední polovina psa. (Nerův gauč totiž, po těch čtyřech letech používání, dostal ve své konstrukci pořádně zabrat.) Stručně řečeno, Nero se propadl. Divoce se zmítal, mával předníma tlapama kolem sebe a řval a řval. Humor mě záhy přešel, protože jsem si uvědomila, že zadní část psa je kompletně zamotána do pér z gauče. Musela jsem se rychle rozhodnout, co s tím. I když jsem byla jak mě pán bůh stvořil a crčela ze mně voda, lehla jsem si na zem a započala záchranou akci. Jedou rukou jsem pod gaučem vymotávala Nerovu zadní polovinu z pér a druhou jsem se snažila přední polovinu uklidňovat a současně po kouskách vytahovat ven. Celá akce trvala přibližně půl hodiny. Nero přežil bez zjevných poškození, pokud nepočítám šok, který utrpěl. Odmítal vstoupit do svého pokoje a raději se smotal do klubíčka v rohu obýváku.

Zavolala jsem taťkovi a gauč jsme definitivně rozebrali a vyhodili z okna na dvůr. Neštěstí bylo zažehnáno, ale kde rychle sehnat nový gauč? Taťka mi duchapřítomně poradil. „Jestli nechceš, aby se Nero psychicky zhroutil, až se propadne dalším gaučem, kup mu jenom matraci.“ Zajásala jsem nad skvělým nápadem a vyrazili jsme do „Levného nábytku“.

Když jsem prodavači přednesla svůj požadavek, odvedl nás do skladu a ukázal na hromadu matrací. Vybrala jsem tu nejkrásnější dvoulůžkovou matraci, která samozřejmě byla na dně hromady. Když jsme ji pracně vydolovali, prodavač pochválil moji volbu a popřál mi, aby se mi na ní pěkně spalo. Poněkud mu zatuhl úsměv na rtech, když zjistil, že matrace je určena pro psa. Pokusil se mi to rozmluvit, že je tak krásné matrace pro psa škoda, ale o to víc mě utvrdil v mém rozhodnutí, že jsem vybrala správně.

Horko těžko jsme matraci nacpali do auta a vyrazili domů. Dostat tak neforemný balík do třetího patra byl téměř nadlidský úkol, ale výsledek za to stál. Nera jsme zavřeli do obýváku, aby byl překvapený, umístili jsme pod okno matraci a povlékla jsem ji čistým froté prostěradlem. Vypadalo to nádherně, tak jsem šla a vypustila Nera z obýváku. Váhavě se šoural do svého pokoje. Kdyby to nebyl pes, přísahala bych že se mu na tváři rozhostil výraz naprosté blaženosti poté, co uviděl své nové lože. Rozjařeně hupsnul na matraci a k mé velké nelibosti ji zeslintal. Když si ji takto upravil k obrazu svému, spokojeně na ní spočinul.

Od té doby Nero spí a hraje si na své pohodlné a prostorné posteli a já už nemusím mít strach, že by jí mohl propadnout nebo z ní snad spadnout a něco si udělat. (Nero je totiž na padání odkudkoliv expert.) Také s udržováním čistoty je to snadné. Dle potřeby mu prostěradlo měním za nové a staré letí do popelnice. Díky našim milým malým šišlavým přistěhovalcům, kterým ve městě rostou krámky jako houby po dešti, není to ani finančně náročné.