Po obědě jsem sbalila potřebné propriety, a vyrazili jsme. Sluníčko nás provázelo a já byla štěstím bez sebe, jak se Nero i před koupáním krásně leskne. Obdivné pohledy lidí a Nero, hrdě a bezproblémově kráčející po mém boku, mi dělaly velmi dobře. V pořádku jsme dorazili na zahrádku. Rodiče náš příchod překvapil, ale důvod naší návštěvy je potěšil. Několik dní již zavládala nesnesitelná horka a Nero začínal pomalu, ale jistě, zasmrádat.

Rozložila jsem si kolem kohoutku s vodou šampon, kartáče a ručníky a šla lovit psa. Nero není úplně na hlavu padlý (i když na ni spadnul) a strategicky se ukrýval pod keřem. Nezbylo mi než svolat rodinu a společnými silami jsme ho nahnali k vodě. Taťka ho chytil za obojek a já začala s poléváním. (Na suchém psu se šampon moc dobře neroztírá.) Díky Nerově lásce k vodě jsme mohli začít s odchytem znovu. Tentokrát to bylo horší. pohyboval se po zahradě s takovou šikovností, že jsme byli za moment všichni podrápaní o větve stromů a keřů. Maminka zabodovala. Šla do chaty, za chvíli se vrátila a sladkým hláskem zavolala „Nero, já něco mám!“. Zabralo to. Nero naklusal a my jsme ho bez problémů chytili. Taťka ho opět držel za obojek a já ho pro jistotu přidržovala také. Díky tomu koupání trvalo poněkud déle. (Ono také jednou rukou vydrbat takovou plochu, to dá zabrat.) Teď už jen zbývalo Nera opláchnout. Konve s vodou jsem měla připraveny, takže mi nic nebránilo. Až na Nera. Při první konvi se začal zoufale vzpínat, to už ho taťka držel obouruč, a když jsem vzala do ruky druhou konev, neuvěřitelně šikovně se protočil na místě, čímž se vyprostil z držení a rychlostí blesku zmizel. Nahánění jsme už ani nezkoušeli, to bylo marné už při druhém pokusu a maminka s dobrůtkou tentokrát také neuspěla. Rezignovala jsem a nechala Nera svému osudu.

Takhle by to vypadalo jako celkem úspěšná akce, ale chyba lávky. Nero totiž své vítězství pojal poněkud nevkusně. Jak byl celý mokrý, vyválel se na nejbližší ploše, na které nebyla tráva. Takže když jsme šli k večeru domů, už jsem nebyla hrdá na svého krásného psa. Na Nerově krásné černé srsti se skvěly hnědé plochy zaschlého bláta. Sice jsem se pokoušela je vykartáčovat, ale bohužel máme na zahrádce kvalitní hlínu. A aby toho nebylo dost, po půldni, stráveném na čerstvém vzduchu a na sluníčku, se Nero pohyboval jako lemra. Náš hrdý odchod na zahrádku vystřídal náš potupný návrat, kdy jsem za sebou vlekla zuboženého a strašně špinavého psa.

Ale ještě nebyl konec dne a já se svého úmyslu nemínila vzdát. Nacpala jsem Nera do pidikoupelničky a vykoupala ho znovu. Množství nenávistných pohledů, které na mně Nero vrhal, nemohlo vymazat můj samolibý úsměv na rtech, způsobený tím, že jsem zase jednou zvítězila nad dogou. A ani mi v tu chvíli už nevadilo, co na zahradě provedl. Vždyť to byla docela sranda a den skončil úspěšně. Nero byl čistý a naše rodinka konec konců také. Ono když koupete vzpouzející se dogu, neobejde se to bez zmáčení všeho a všech, kdož jsou v jeho blízkosti.