Nic jsme proti tomuto návrhu neměli, tak jsme si u jedné nejmenované cestovní kanceláře objednali pobyt v Jizerských horách, který nám podle prospektů zaručoval krásnou přírodu, útulně zařízené pokoje atd. atd.. Vychválili se až do nebes.

Když jsme dorazili na místo, ten pohled nás uchvátil. Nádherná chaloupka, zasazená do krajiny jako z pohádky. Usměvavý majitel, který si dokázal udržet úsměv i tehdy, když se ho Nero pokusil zardousit poté, co mi podal ruku na přivítanou (na paničku se nešahá). Dostali jsme klíč od pokoje a se spokojeným výrazem na tváři jsme se šli ubytovat. Poté, co jsme otevřeli dveře do přiděleného pokoje, nadšení z nás vyprchalo stejně rychle, jako se v nás objevilo.

Pokojík byl velmi útulný, pokud by nám ke štěstí stačily asi čtyři metry na tři. Vybavení bylo ještě lepší. V rohu trůnilo obrovské umyvadlo, vedle něho velký stůl a dvě židle, na to navazovala manželská postel, na kterou v jejích nohách navazovala patrová postel, vedle níž byly nacpány ještě dvě obrovské šatní skříně. Stáli jsme namačkáni na jediné volné ploše, která v pokoji zbývala jen díky tomu, že by jinak nešly otevřít dveře. Jediné okno, které tam bylo, také zrovna dvakrát nenarostlo. Člověk měl obavu, že když jím vystrčí hlavu ven, odře si uši. Nikdo mi nemohl vyčítat, že se Nero ubytoval na patrové posteli a že jsme všichni chodili přes manželskou postel. Nějakou podlahu jsme přeci k životu potřebovali.Velkou ceduli, která hlásala, že se na pokojích nesmí kouřit, jsem strhla a zapálila jsem si cigaretu. Utěšovalo mě alespoň pomyšlení na výlety do okolí a že se do tohoto útulného pokojíku budeme chodit jen vyspat.

Rychle jsme se přestrojili a vydali se na obhlídku okolí. Vzhledem k Nerově lenosti jsme daleko nedošli. Zbytek dne jsme ale strávili na čerstvém vzduchu. Druhý den jsme se vydali na celodenní výlet (nic jiného nám nezbývalo), který jsme měli proložený množstvím přestávek, aby Nero nabral sílu k další túře. Byl to jediný možný způsob, jak se natolik unavit, abychom, až se opět vrátíme do penzionu, nevnímali.

V noci jsem se s mírným šokem probudila. Nero vlezl ke mně do postele, protože venku zuřila bouřka. Chvíli jsem Nera uklidňovala a v duchu jsem se modlila, aby to byla skutečně jen noční přeháňka. Modlitby nezabraly. Ráno sice nebylo po bouřce ani vidu ani slechu, ale lilo stále jako z konve. „Jeden den to na pokoji vydržíme!“, hlásala jsem statečně a dosti zoufale. K večeru už na nás padala klaustrofobie. A jako by toho nebylo dost, omylem k nám na pokoj vtrhl asi desetiletý německý chlapeček. Nero se s šíleným řevem vymrštil směrem ke dveřím, ve kterých to dítě naprosto ztuhlo. Naštěstí jsem byla rychlejší, vyšoupla jsem kluka na chodbu a zabouchla dveře. To byla poslední kapka a pohár mé trpělivosti přetekl. Začala jsem balit. „Zítra odjíždíme.“ Přítel byla naštvaný, ale to mně ani trochu nezajímalo. Na nějaké přihlouplé připomínky ohledně toho, že máme zaplacených deset dní, jsem naprosto nereagovala. Šli jsme na večeři a tam na nás německá rodinka, včetně majitele penzionu koukala, jako bychom byli nějací vrazi. S přemáháním jsem zhltla přidělenou porci a majiteli jsem oznámila, že na takovémhle místě se zdržovat nemíním. Arogantně mi řekl, že peníze zpátky nedostanu. Naštvala jsem se ještě víc a z plných plic jsem na něho začala řvát, že v takovém pajzlu s miniaturními kumbálky, které vydávají za pokoje a na místě, kde inzerují příjemné prostředí pro lidi s jejich čtyřnohými miláčky, kde ve skutečnosti pes nesmí pomalu ani projít po chodbě, by měli platit oni mě. Zabouchla jsem mu dveře před nosem a s naprosto klidným svědomím jsem šla spát.

Následující den ráno jsem nacpala věci do auta, naložila šťastného psa a naštvaného přítele a jeli jsme bez rozloučení domů. Na rozhořčené připomínky přítele, že jsme jeli na dovolenou my a ne pes, jsem zdravě zareagovala. Když jsme doma vystoupili z auta, řekla jsem mu jen „Sbohem!“. Nero mé rozhodnutí kvitoval s nadšením a vesele příteli blafal do kroku a spokojeně si přitakával ocáskem do rytmu. Když jsme dorazili domů a zabouchla jsem za námi dveře, Nero odklusal do svého pokoje a blaženě se natáhl na svůj gauč, kde okamžitě a tvrdě usnul.

Z této dovolené jsem si odnesla jedno základní ponaučení. Nikdy nejezděte na dovolenou na místa, která nemáte ověřená a nikdy neberte s sebou člověka, který nesdílí Váš zájem o Vašeho čtyřnohého miláčka.