Nero pakování zavazadel bral hůř než vloni. Nešíleli totiž jen mamka s taťkou, ale i já. Když jsme byli na Liticích před rokem, bylo to snazší, protože jsme tam jeli jen na jeden den a teď nás čekalo zabalit několik tašek žrádla pro našeho mamuta, jeho oblíbené hračky a důležité postroje.

Jakmile jsem vše potřebné začala snášet doprostřed místnosti, Nero zapnul svoji oblíbenou lodní sirénu a všemožnými způsoby se mi snažil zabránit v kupení věcí. Nejprve je zkoušel odnášet pryč, potom mi naopak nanosil všechny hračky, které jsme kdy pořídili a aktivně je přidával na hromadu (i když měl v tlamě zrovna nějakou hračku, nepřestával houkat). Když jsem mu hračky opět začala redukovat, propadl naprosté hysterii a celou hromadu věcí zalehl. To už bylo příliš i na mně. Ještě že sousedé byli tou dobou v práci, protože jinak by mě asi udali za týrání zvířat. Do zvuků lodní sirény se totiž mísil můj hurónský řev a i nějaká ta nadávka padla. Po několika hodinách výstavního extempore jsem měla zabaleno. Místo hromady různých věcí se uprostřed obýváku tyčila hora tašek. Střízlivým odhadem jich bylo asi šest pro Nera a jedna pro mě. Jediné co mě uklidňovalo, bylo to, že zpátky pojedeme jen se třemi taškami. Zbylé tři totiž obsahovaly žrádlo pro psa.

Přesunuli jsme se všemi našimi zavazadly na dvůr, kde mělo dojít k hromadné nakládce. Taťka měl již auto upravené tak, aby se tam Nero vešel. S úsměvem nám šel v ústrety, protože jsem v jedné ruce vedla Nera a ve druhé jsem třímala jednu tašku. Když jsem ale uvázala Nera a vrátila se pro zbytek zavazadel, úsměv ho rychle opustil. Dal mi na vybranou „Buď tašky nebo pes.“. Zvolila jsem možnost třetí, takže jsme nakonec do autíčka nacpali všechno. Nero byl nadšen. Protože odmala zbožňoval jízdu autem. Taťka už takovým nadšením neoplýval, protože za jízdy Nero sice seděl vzadu, ale přední tlapy a kebuli měl vepředu, mezi našima. Sice nijak nezlobil, ale již po slabé půlhodince jízdy bylo přední sklo lehce neprůhledné, vzhledem k množství prskanců a frkanců, které Nero se zálibou produkoval.

Chápu, že tatínek nebyl dvakrát nadšený a tímto se mu dodatečně omlouvám, ale vždy jsme dorazili na místo určení včas a vcelku. Dodnes jsem mu hluboce zavázaná za to, že tu moji uprskanou bestii v autě snesl. Protože pokud absolutní láskou pro mně byl Nero, pro taťku to bylo jeho autíčko a stejně jako já dodnes nesnáším, když mi někdo špinavou rukou šáhne na psa, tak je na tom i on, co se týče auta. Přesto byl velmi statečný a nepochopitelně chápající.

Do Litic jsme dorazili včas a než se vše nanosilo do chaty, Nero si vybral pokoj (měl na výběr ze dvou) a postel. Tím bylo jakékoliv jiné rozdílení pokojů bezpředmětné. Jsou věci, které Nerovi nelze vymluvit a pro klid v rodině toto nepsané pravidlo dodržujeme. Naši rodinní přátelé nic nenamítali, tak mohla začít poklidná dovolená.

Nero byl zlatíčko. Nezlobil, nikoho neprovokoval, jen občas, když se někdo chtěl koukat na televizi, začal chroustat plastové lahve. Ten zničující zvuk mu vždy zajistil pozornost. Ale protože mu nikdo nenadával (nahlas), probíhalo vše k značné spokojenosti všech obyvatel chaty. Občas z okna seřval nezvané procházející turisty, čímž značně snížil provoz kolem naší chaty a tím nám zajistil naprosté soukromí.

Jednoho dne, když bylo obzvláště pěkné počasí, vyrazili jsme se koupat do řeky Orlice. Pokud se člověk asi půl hodiny osměloval, dalo se to ve vodě vydržet. Jásala jsem nad představou, jak budeme s Nerem hopkat v řece a laškovat. Chyba lávky. Od tohoto památného koupacího dne se datuje Nerova nenávist k jakékoliv formě vody (kromě misky, ze které pije). Když jsme už byli všichni rozmístěni porůznu v řece na kamenech, zkoušela jsem Nera povolat k sobě. Já bloud si myslela, že na břehu vyvádí jen proto, že jsem ho nepozvala sebou do vody. Opak byl pravdou. Tolik vody nebyl ochotný dobrovolně snést. Kolem procházející turisté se výborně bavili. V řece se totiž plácalo šest lidí a všichni prosili hystericky ječícího psa, aby je následoval. Ze začátku jsem měla obavy, aby se nepomstil náhodným kolemjdoucím, ale naštěstí měl jiné starosti. Vzdala jsem to a šla pro něho. Po chvíli zápasu ve volném stylu jsem Nera dostala do řeky. Pokusil se vyškrábat na nejbližší kámen, který vyčníval z vody, ale ujely mu tlapky a zahučel pod vodu. Podotýkám, že v řece bylo asi třicet čísel vody a to jen na pár místech, jinak si člověk sotva smočil kotníky. Nero si bohužel pro svůj pád vybral jednu z těch řídce se vyskytujících „hlubin“. Tím veškeré kamarádění s vodou skončilo a museli jsme se vrátit do chaty. Tentokrát se mnou Nero nemluvil až do druhého dne.

Doufala jsem, že se mu bude řeka líbit, ale až do konce dovolené svou veškerou pozornost upíral jen na turisty, které děsil při jakékoliv možné příležitosti. Tuto činnost zdokonalil na tolik, že se přímo vpil do trávy tak, že byl vidět jen ze shora a v pravou chvílí se s šíleným řevem vyřítil na nic netušící lidi. Ten blažený výraz, který se objevil na jeho tlamě po každé zdařilé akci, se ani nedá popsat. A abych byla upřímná, bavili jsme se stejně dobře. Naše škodolibost zvítězila nad slušným vychováním.

Dovolená proběhla bez dalších větších komplikací a všichni jsme se vraceli velmi spokojení a odpočatí. Každý z nás si dokonce něco přivezl. Rodiče hromadu nasušených hříbků, já novou vyrážku a Nero hlubokou nenávist k vodě a v kožichu stádo klíšťat.

Tento text je kapitolou z knihy "Děkuji za život s dogou, aneb přežít se dá všechno" od autorky Silvie Seldom. Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.