Když ten podivně oblečený pán s klackem v ruce útočil na vlčáky, ti samozřejmě klacek popadli a drželi a táhli, dokud jim psovod nedovolil pustit. Nera moc bavilo to pozorovat a když na něho došla řada, zakousl se do klacku a šel dopředu. Podivně oblečený pán nikdy nevydržel Nerův psychický nátlak a klacek bez řečí pustil sám. Málokdy jsme mu ho mohli vrátit v celku.

Globálně vzato mě cvičák nějak extra nenadchl. Čekala jsem odborné rady a dostalo se mi jen zkušenosti ve stavění kotců a Nero se naučil nenávidět všechny lidi, kteří mají hůl v ruce. Jezdili jsme tam přese všechno dál, protože se Nero mohl alespoň vyběhat s ostatními psy. To ale mělo brzy skončit.

Jedné soboty Nera pokousal vlčák. Prokousl mu kůži na boku až do krve. Samozřejmě že to musel být ten nejomedailovanější ze všech. Rozběhla jsem se na tu hnusnou bestii, že ji zmlátím. Majitel mi zastoupil cestu a řekl, že je Nero blbej, když se nechá kousat a ať ho raději zavřu do kotce. Se supěním jsem sebrala mého nebohého pejsánka a jeli jsme domů.

Další sobota patřila Nerovi. Od rána lilo jako z konve, ale řekla jsem si, že to ještě zkusíme. Dorazili jsme na místo a vypustila jsem Nera. Ten se obezřetně rozhlédl po plácku a když uzřel svého úhlavního nepřítele, pomalým krokem (a řekla bych, že i s úsměvem na rtech) se vydal k němu. Zločinec pochopil a chtěl zdrhnout. Ale jeho krátké nožičky nemohly předčit trysk mého malého koně. Nero vlčáka zalehl a šíleným způsobem zeslintal. Potom ho zahnal do bažiny, která sousedila s cvičákem a vítězoslavně se postavil na jedinou přístupovou cestu.

Co následovalo, bylo jako z grotesky. Majitel „šampióna“ nejprve oněměl a vzápětí se s nelidským jekotem rozběhl k bažině. Nero mu důstojným krokem a s pohrdavým výrazem v oku ustoupil z cesty a šel se postavit ke mně, aby dobře viděl. Brečela jsem smíchy (jako jediná). Majitel se za chvíli objevil se svým miláčkem v náruči. Tak odporně vypadajícího psa bych se nedotkla ani klackem. Crčela z něho voda, padaly kousky bláta a zbytek srsti měl kompletně zeslintaný. A že Nero umí slintat! Raději jsem nečekala na vynesení rozsudku a hrdě jsme s Nerem odkráčeli středem.

Zajímalo by mě jen jedno. Jestli se jim na tom cvičáku po nás stýská. Protože nám po nich ani trošičku.

Tento text je kapitolou z knihy "Děkuji za život s dogou, aneb přežít se dá všechno" od autorky Silvie Seldom. Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.