Bohužel k této proceduře došlo pozdě. Nevím už kdo tu takzvaně fundovanou knihu napsal a nikdy už to nezjistím, protože kniha letěla do kamen, ale kdybych dnes dostala do rukou jejího autora, bez váhání ho zabiju. Nechápu, jak ten člověk mohl dojít k závěru, že psi patří na cvičák až když jim je jeden rok a nechápu jak jsem mu mohla uvěřit. Všichni mě utvrzovali v tom, že ten „můj dacan“ už není schopen se ničemu naučit.

Přese všechno jsme na scénu vstoupili s hlavou hrdě vztyčenou. Všude kolem nás byli samí vlčáci a jen sem tam vykukovalo zpoza jejich zad něco jiného. S úsměvem na rtech nás psovodi přivítali a oznámili mi, že pokud tam chci docházet, musím Nerovi postavit kotec. Několik jich již v řadě stálo a já měla pokračovat. Práce jsem se nebála, to ne, ale ten kotec musel být stejně velký, jako ostatní. To už byl problém. Ty dřevěné obytné krabičky totiž byly stavěny tak na středně malého vlčáka (a jak jsem již podotkla, jiní psi se tam téměř nevyskytovali). Pokusila jsem se navrhnout, že postavím kotce alespoň dva a propojím je. Neuspěla jsem. Prý bych narušila harmonii. Nevím sice, jak jsem mohla narušit harmonii bahnitého placu, vzhledem k tomu, že jsem v tomto prostředí žádnou nepociťovala, ale nechtěla jsem se hned první den hádat. Odvezla jsem Nera domů a vrátila se budovat. Za dva dny bylo hotovo.

Další týden v sobotu jsme s Nerem opět vyrazili na cvičák. Teď už jako právoplatní členové. Této pozice jsme ale brzy pozbyli, protože jsem odmítla nechat Nera skákat přes překážky (vzhledem k výšce plotu na naší zahrádce to bylo skutečně nepřipustitelné). Vedoucí se na nás sice usmála a řekla že se nemusíme obávat, že nám najde jinou činnost. Už tehdy jsem měla tušit podraz. Dovolila nám, aby se Nero proběhl s ostatními psy a začal výcvik.

Nero sice na vodítku chodit uměl, ale u nohy? To jsem si dovolila požadovat příliš. Asi po půl hodině divokého zmítání na konci vodítka se unavil a lehnul si. Je pravda, že ty nevraživé pohledy ostatních psovodů za to stály. Jejich psi totiž z Nera zblbli natolik, že si bez povelu lehli také (a to prosím měli medaile za poslušnost). Vedoucí se opět usmála a odporoučela nás do kotce. Chudák Nero. Chvíli mi to zabralo, ale nakonec jsem ho tam nacpala. Dvířka šla taktak dovřít. Měla jsem pocit, že se za chvíli protlačí pletivem ven a bude z něho sekaná.

Mezi sebe už nás ten den ostatní nepustili. Tak jsem Nera asi po hodině trýznění vyndala ven, narovnala jsem mu končetiny a vyrazili jsme k vlaku. Nero poněkud potácivým stylem chůze, ale U NOHY !

Další týden nás učili -sedni- a -lehni-. Sednout si Nero uměl. To ho totiž naučila maminka již ve velmi raném věku za kus buřta (sedá si před ní dodnes několikrát denně a vždy ten holomek uspěje a něco dostane). S povelem -lehni- to bylo horší. To sice také uměl, ale svým způsobem. Na povel -lehni- si totiž lehne na hlavu, prdelku vztyčenou. Dále pokračujeme povelem -celej- a Nero padne na bok. Ale abych mu nekřivdila, občas se mu povede lehnout normálně (asi jednou týdně). Tohle se jim na cvičáku nepodařilo změnit. Všem Nero připadal jako naprostý imbecil, ale pro mně byl a je roztomiloučký. Tohle přece neumí každý pes. Samozřejmě se to neobešlo bez trestu. Nero musel pro změnu do kotce.

Další týden se cvičilo -zůstaň- a -zůstaň při střelbě-. Povel -zůstaň- jsme kupodivu zvládli na jedničku (Nera asi nebavilo být věčně nahňoucaný v kotci). Potom došlo na střelbu. V této disciplíně jsme kralovali. Vedoucí střílela jako o život, všichni psi byli celí napružení a Nero? Ležel si na boku a v rytmu střelby bouchal ocasem do trávy. Prostě nádhera. Ale líbilo se to jenom mně. Opět jsme byli vykázáni do kotce.

Začínala jsem tušit, že už tam dlouho chodit nebudeme.

Tento text je kapitolou z knihy "Děkuji za život s dogou, aneb přežít se dá všechno" od autorky Silvie Seldom. Celou knihu je možno objednat na tel. čísle 603 260 624.