Vše začalo 12. dubna 2003 zazvoněním telefonu. Volala mi paní Drudíková (chovatelská stanice Hvězdný luh - pozn.red.), zda si ke svým dvěma psím slečnám nechci vzít ještě jednu, žlutou dvaadvacet měsíců starou Jessiku, protože její majitelé pan Blažeňák a paní Vejražková finančně nezvládají chov.

Po krátkém zaváhání jsme se rozhodli pro ni hned druhý den dojet (měli jsme představu lehce vyhublé dogy). Po předchozí dohodě s majitelkou jsme naložili děti a vyrazili s plánkem cesty a přesnou adresou pro Jessiku. To jsme ještě netušili jak hrozný pohled se nám naskytne a kolik starostí nás čeká.

dogy

Místo dvou fen, o kterých jsem věděla, že vlastní, se k vratům vyhrnuly hned čtyři. Dovolím si konstatovat, že neměly nic společného s německou dogou. Proti nám stály čtyři zjizvené kostry potažené kůží s velkýma vystrašenýma očima a s nadějí, že vezeme něco k jídlu. Všechny, až na Jessiku, se od nás nechaly pohladit a vzaly si něco na zub.

dogy

Po krátké rozmluvě s majitelkou jsme Jessi naložili do auta a vyrazili domů. Byla vyděšená a hladová. Jediný koho k sobě pustila byly děti, před námi utíkala a cvakala po nás zuby. Po malých dávkách jsme začali krmit.

dogy

Manžel druhý den odjel na týden do práce a Jessice se značně ulevilo. Dnes už vím proč. Po pár dnech se nechala pohladit, asi po týdnu poprvé zavrtěla ocasem a po čtrnácti dnech si dokonce chtěla se mnou hrát.

V našem dřívějším bydlišti, které bylo stejné jako jejích majitelů (i oni se mezitím přestěhovali), jsem našla vysvětlení na většinu jejích reakcí, jež jsme nechápali. Jednou z nejzvláštnějších byl strach z mužů - vysvětlení se našlo, byla majitelem mlácena. Jessiku máme v péči déle jak měsíc a i dnes, kdykoliv se manžel vrátí z práce domů je nervózní. Stále se od něj nenechá pohladit bez mojí přítomnosti. I tak je na ní vidět místo radosti strach, co se bude dít. Někdy je na ní vidět výraz překvapení říkající - co to, on mi nikdo nic neudělal, jen mě pomazlil.

I nadále se vyděsí a uteče z domu pokaždé, když něco provede. Nemyslím třeba rozkousání boty, to netoleruji ani svým „holkám“. Mám na mysli třeba shození věci ze stolu. „Holky“, ty ani nereagují, že se něco děje, vždyť panička půjde, zvedne a vše jde dál jako by nic. Jedna z dalších věcí, která nás překvapila, byl strach z vodítka a uhýbání nohou, kdykoliv jí na ně někdo sáhl. I to dnes vím proč. Pro snazší ovladatelnost jí byly svazovány nohy. A tak se postupně dozvídáme z okolí jejich bývalého bydliště, co vše u nich bylo na denním pořádku.

Někdy si říkám, ale vždyť něco takového nemůže být pravda. Nejsme zkušenými chovateli dog. Pořídili jsme si „holky“ asi před rokem. Jednu máme od jejích deseti týdnů a druhou od jejích dvaceti týdnů (mimochodem je to mladší sestra Jessiky), ale snad mám právo konstatovat, že Jessi za svůj dosavadní život moc krásného a příjemného nezažila. Týrání na ní nechalo velké následky (a tím nemyslím jizvy na těle), které vyžadují mnoho trpělivosti. Kdykoliv mám pocit - už je vyhráno, něco ji vyděsí a začínáme znovu.

Určitě Vás zajímá i osud tří zbývajících dog. Nejstarší modrá čuba již má také hodné páníčky co jí dají veškerou péči a lásku, kterou potřebuje (momentálně má zažívací problém, způsobený hladověním). Osud žluté a žíhané čuby (feny z Q vrhu chov. stanice Norach - pozn. red.) však není znám. Majitel je po neshodách s partnerkou odvezl bůhví kam. Objevil se s nimi na výstavě v Českých Budějovicích. Měly prý o pár kilo více.

Je smutné, když na neshody mezi partnery doplácí němá tvář, která se nemůže bránit. Věřím, že takto zubožených a týraných zvířat bude méně a méně.

Přiložené snímky byly nafoceny 13.4.2003 u paní Vejražkové.

S pozdravem Lucie Sovová